Německá hořkost

Němci měli výsadní postavení v bývalém Rakousko-Uhersku a jen těžko se smiřovali s novou situací po roce 1918. V pohraničí se objevili čeští četníci, úředníci, pošťáci a železničáři, pro jejich děti rostly české menšinové školy, na budovách byly dvojjazyčné nápisy, čeština byla úředním jazykem. Ne všichni se s tím smířili.

Německému obyvatelstvu ale byla zaručena veškerá občanská a politická práva, včetně úplného práva volebního, svobody, tisku, shromažďování a spolčování, práva na komunální samosprávu, byla potvrzena existence národních kulturních institucí, komplexního německého školství od obecných škol až k vysokým školám i všechna práva hospodářská.

Proti republice tak zůstalo jen tvrdé jádro velkoněmeckých nacionalistů (stejně tvrdá nacionalistická politika existovala i v českém prostředí), ale v dvacátých letech převážila u Němců pohraničí smířlivá aktivistická politika, která vyvrcholila i účastí německých ministrů ve vládě (F. Spina, R. Mayr-Harting a L. Czech – němečtí ministři zůstali ve vládě až do jara 1938) a v podstatě pokojným soužitím. 

Situace se zhoršila až ve třicátých letech. Vinu měla mimo jiné i hospodářská krize, ale zejména nástup Nacistů v Německu. Nově vzniklá Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF) přejmenovaná roku 1935 na Sudetoněmeckou stranu vsadila na ostře nacionální politiku a příklon k nacismu. Stala se Hitlerovou „pátou kolonou“ a radikální rétorikou, ohlupující propagandou i obyčejným nátlakem nakonec získala většinu německého obyvatelstva. 

Neustálým kladením nesplnitelných nacionalistických požadavků vyhrotili situaci tak, že krize musela být řešena silou. A opět se provinili Němci jako první. Henleinovské povstání v Sudetech 12. září 1938 (po proslulé Hitlerově řeči na říšském sjezdu NSDAP v Norimberku) bylo skutečnou válkou, při které byli první padlí, tekla krev, hořely domy. Sudetoněmecký „Freikorps“ v síle 40 000 ozbrojenců nebyl jen pro ozdobu, ale aktivně napadal československé četnické a finančnické stanice, postavení vojáků a jednotek SOS. 

Stačí vzpomenout na války o Železnou Rudu v poslední dekádě září, kdy město přešlo v regulérních bojích několikrát z ruky do ruky. Stačí připomenout anexi Ašska ještě před Mnichovem, násilné demonstrace a povstání v Krumlově, Horní Plané, Volarech i jinde. 

Teprve všeobecná mobilizace čs. armády 23. září zabezpečila celé pohraničí. Jisté však je, že sudetští Němci nebyli jen objektem dění, ale velmi aktivním subjektem, který situaci vyhrotil až do hořkého konce. 

Lina, hodná nebo krutá?

Lina Heydrichová řekla:  „Naším předsevzetím nebylo prožít náš život k vlastnímu prospěchu, pro vlastní potěšení, nýbrž naplňovat vznešené ideje všech těch, kdož bojují o svou existenci a o svou víru.“

Heydrich řekl: „Čechům ukážeme, kdo je pánem v domě. Rasově dobří, ale špatně smýšlející jsou ti nejnebezpečnější. Část poněmčit a převychovat, a když to nepůjde, postavit je ke zdi. Dělníkovi dáme tolik žrádla, aby mohl pro nás pracovat.“

Od Heydricha to byl čistý kalkul na rozdíl od K. H. Franka, který Čechy bytostně nenáviděl.

Dne 8. října dal rozpustit tělovýchovnou jednotu Sokol. Osm set představitelů organizace dal poslat do koncentračních táborů! Vedl porady o židovské otázce, kterých se účastnil Eichmann. První transport do Lodže odjel 5. října a z Terezína se záhy stalo ghetto.

Heydrich i jeho žena Lina řekli, že židé jim byli protivní svou duší i psychikou.

Lina Heydrichová popsala svoje zkušenosti v knize, ale ta je prosta jakékoliv sebereflexe. Lina zjevně vidí věci podle svého a nikdy nepřizná pochybení její, manžela i dalších nacistů, kteří se v jejich okolí často pohybovali a podíleli na vyhlazování židů.

O mně

Zajímavý rozhovor

Stierlitze s duchovním, film „17 zastavení jara“
(Stierliz, který se jako nacista jen chová, jinak tajný ruský agent, si proklepává duchovního, kterému hodlá svěřit úkol. Musí si být jistý, že ho zvládne a že dokáže mlčet)

"Viděl jste, co se stalo s Berlínem? Viděl. Je to strašné."

"Co je strašné." 

"Strašné je to, že vy pastor, nejste patriotem germánské státnosti."

"Řekněte mi, a to, že mne pastora, půl roku mučí ve vězení, je nezbytný důsledek vaší státnosti?"

"Ve vězeních vychovávají zbloudilé a ti co nezbloudili, se stali nepřáteli. Musí být likvidováni."

"A to vy rozhodujte, kdo je nevinný a kdo se provinil?"

"Jistě že."

"Takže vy víte o každém vše, kdo se kde zmýlil, kdo se kde nezmýlil. Takže vy víte o každém z nás úplně všechno."

"Víme, co chce národ."

"Národ. Ale vždyť ten národ tvoří lidé. Takže ve jménu národa likvidujete lidi? Řekněte mi a kolikrát v dějinách křesťanství byli jinak smýšlející likvidováni ve jménu toho, aby se ostatní věřící měli lépe."

"Likvidovali kacíře."

"Dobře, takže v boji proti kacířství se církev dopouštěla násilí?"

"Dopouštěla. Násilí proti kacířství trvalo osm století, my jsme získali moc v roce 1933, tak co po nás chcete. Za 11 let jsme zlikvidovali nezaměstnanost, nakrmili jsme Němce. Ano, s použitím násilí proti jinak smýšlejícím, ale jestli jste tak přesvědčený odpůrce, tak neměl byste se víc opírat o materiálno, než o duchovno?"

"Promiňte, nerozumím."

"Třeba že byste zkusil zorganizovat mezi svými farníky nějakou protistátní skupinu."

"Víte, kdybych proti vám začal používat vaše metody, tak bych se nechtěně stal stejným, jako vy. "

"Takže když k vám přijde někdo z vaší farnosti a řekne: „Svatý otče, nesouhlasím s režimem a chci proti němu bojovat.“ 

"Nebudu mu bránit."

"Ano, ale on řekne, chci zabít gaulajtra. Ale gaulajtr má tři děti a ženu na invalidním vozíku. Jak se zachováte?"

"Nevím."

"A když se vás na toho mladého muže budu ptát, řeknete mi to?"

"Vám já neřeknu nic." 

Duchovní nakonec říká:
"Víte, kdybych proti vám začal používat vaše metody, tak bych se nechtěně stal stejným, jako vy.
Přemýšlím nad tou větou z rozhovoru a přemýšlím nad tím, že tohle se opakuje v průběhu mnoha století. Je to stejné dnes jako kdysi. Vždy, když se budeme chovat tak, jak se chová gauner, budeme také gauneři, když nám někdo škodí a pomlouvá a my budeme také, budeme stejní pomlouvači a padouši. Nic jiného."

Tuhle scénu jsem viděla několikrát a pokaždé si z ní něco vzala.

Myslím si, že to však neznamená, že by se člověk neměl bránit. Ovšem jak? Je to o to těžší, pokud se nemůžeme bránit. Ale přesto se člověk nesmí vzdát a srazit k zemi. Lidé se k vám budou chovat tak, jak dovolíte, aby se k vám chovali.

Z toho vyplývá, že člověk musí mít svou cenu. Tu cenu si určuje sám, svým postojem, chováním, pevným rozhodnutím, svojí prací a dobrou pověstí, ale ne tou, která je vykoupena penězi. Prací člověka, který ukáže druhým, že je hoden nosit hrdě svoje jméno, nikoliv však povýšeně.

Pokud je člověk lump, brzy se to o něm ví a těžko s tím něco nadělá, bude zase "king" jen mezi stejnými „lumpy“, jako je on a hlavně - šťastnější nebude. Žádný člověk nenachází své štěstí v penězích a majetku, to je jen dočasná záležitost a slepota.

Štěstí je v dávání, ne braní a štěstí je skutečné, jen je-li sdíleno.

Kořeny česko-německých problémů

Kořeny sudetoněmeckého „národoveckého“ boje nelze hledat jen v bývalé české a moravské „domovině“ sudetských Němců, ani v česko-německých vztazích.

Nenávistná protičeskoslovenská propaganda byla velkou měrou zanášena do Československa z Vídně, Berlína či Bavorska od samého počátku, a s agitací na těchto myšlenkových základech bylo jistě obtížné pro obyčejné Němce hledat v novém Československu pozitivní vztah k této demokratické republice. V jak velké míře byli národovečtí agitátoři z dvacátých let spoluzodpovědní za dodnes trvající potíže v česko-německých vztazích, zatím však nikdo nezkoumal.

České země byly s oblibou prezentovány jako „klín v německém prostoru“ a nikoliv jako rovnoprávný sousední stát.

Mnichovská dohoda se jevila jako poslední pokus o záchranu a poválečný odsun Němců byl katastrofou. Němci mají tím lepší vztah k Čechům, čím menšího historického vzdělání se jim dostalo. Němci stále ještě pohlížejí na české dějiny pouze jako na součást dějin německých. Češi nejsou rovnoprávnými partnery a nositelé státoprávních tradic České koruny, nýbrž jen jako etnicky vymezená skupina obyvatelstva v dějinách Svaté říše římské a habsburské monarchie, která si uzurpovala po první světové válce právo na sebeurčení na úkor svých německých sousedů, aby je po druhé světové válce dokonce vyhnala z jejich domovů.

Čechy jako každý jiný evropský národ jsou schopni vnímat pouze ti Němci, kteří nečtou poučnou historickou literaturu, nýbrž raději do Čech jen cestují, znají Prahu a netuší, že se v Karlových Varech kdysi mluvilo německy.

Ernst Frank, bratr K. H. Franka dodnes obhajuje svého bratra, který bytostně Čechy nenáviděl.

Příkladná rodinka třetí říše?

Za války jde Magda Goebbelsová příkladem všem německým matkám. Svého nejstaršího syna Haralda dává do služeb Luftwaffe a manželovi vehementně pomáhá s propagandou. Školí se na sestru u Červeného kříže.

V tu dobu umírá její otčím, Žid Richard Friedländer, v koncentračním táboře Buchenwald, což ale chladnou Magdu příliš netrápí. Naplno je oddána nacistickým ideálům, ale její dny jsou také sečteny.

Zatímco ruští vojáci dobývají Berlín kousek po kousku, nachází se Magda v bunkru říšského kancléřství společně s manželem a dětmi, také Adolfem Hitlerem. Jejich dny jsou sečteny, nálada je velmi ponurá. Pomalu se odehrává drama, které si jen stěží dokáže člověk představit.

Magda postupně otráví všech svých šest dětí i přes prosby personálu, ať děti ušetří. Hanna Reitsch, letkyně, slíbila vzít letadlem děti z Berlína do bezpečí. Magdu nic neoblomilo, byla pevně rozhodnuta vše ukončit. Starší děti pochopí a brání se, situace je téměř k neunesení. Poté, co Magda otráví svoje děti, vyjde společně s manželem na zahradu kancléřství a spáchají tam společně sebevraždu. Stejně tak učiní i Adolf Hitler s Evou Braunovou, kterou před pár hodinami pojal za ženu. Jí se splnil největší životní sen a je ochotna s Hitlerem zemřít.

Harald žil s matkou, Goebbelsem a šesti jejich dětmi. Po invazi do Polska roku 1939 vstoupil do armády, ke konci války byl zajat v Itálii a poslán do tábora v Benghází. Tam přichází dopis na rozloučenou od matky, ve kterém mu sděluje, že situace je tak bezvýchodná, že ji nelze řešit jinak, než odchodem z tohoto světa. Dopis na rozloučenou mu napsal i Goebbels. "Pravděpodobně budeš jediný, kdo bude moci pokračovat v rodinné tradici," sdělil v něm. Haraldovi je 23 let.

Po dvou letech je Harald propuštěn a o pár let později dědí po svém majetném otci mnohamilionové impérium, společně s nevlastním bratrem z prvního manželství jeho otce, Herbertem. Dědicové nyní vlastní téměř polovinu firmy BMW a další společnosti.

Harald byl po válce označen za přívržence, který se na zločinech nacistů nepodílel, takže nebyl nijak trestán. Zemřel při leteckém neštěstí v roce 1967. Vdova po Haraldovi se neshodla s jeho nevlastním bratrem Herbertem, začaly nekonečné tahanice o majetek.

Haraldovi příbuzní získali čtyři pětiny ze 14procentního podílu v Daimleru a roku 1974 celý podíl prodali kuvajtským investorům za miliardu marek.

Herbert zemřel roku 1982 a jeho majetek byl rozdělen mezi šest dětí pocházejících ze tří různých manželství. Nejcennější část, BMW, zdědila jeho třetí žena Johanna s dětmi.

Stefan Quandt se setřenicí Gabriele přiznali rodinné vztahy k Třetí říši. "Magda zabila v Hitlerově bunkru všechny svoje děti. Když máte něco takového v rodině, řeknete si: horší už to být nemůže," řekla Gabriele. Stefan přiznal, že je "smutné, že v podnicích Quandtů umírali nuceně nasazení".


Měli pykat za svoje předky? Lze je odsuzovat? To jistě ne. Snažit se pochopit, i když je to velmi těžké.

SMÍCH NÁS ČINÍ ROZUMNĚJŠÍMI 
NEŽ OTRÁVENOST, 
G. E. LESSING

Od jedné totality k druhé – z bláta do louže

V radostném opojení v prvních dnech míru si málokdo uvědomoval, co bude znamenat skutečnost ocitnout se v zájmové sféře Sovětského svazu. Prapodivná diplomatická jednání v Jaltě nemohla normálnímu občanovi moc říkat a nikdo tak ani nepřemýšlel. Většina lidí měla co dělat s návratem do normálního života po vyčerpávající válce. Proč Američané neosvobodili větší část našeho území a přenechali jí Rudé armádě? S touto realitou se musel každý vyrovnat.

Hrdinství sovětských vojáků nelze popřít, ale společně s tanky osvoboditelů přichází imperátor, který se brzy rozleze jako rakovina. Rozpínavý a zákeřný, téměř nemožné s ním bojovat.

V opojných dnech míru, po prožitých hrůzách si nikdo už nevzpomněl na zločiny Sovětského svazu vůči Litvě, Lotyšsku a Estonsku, nikdo si nevzpomněl na paktování Stalina s Hitlerem na počátku války, na zlověstnou NKVD, která likvidovala všechny, kdo jí stál v cestě, stejně tak životy těch, kteří se ani nijak neprovinili, byli jen příbuzní, rodina. Nikdo v té době nevzpomněl na Katyň a jiná místa, kde řádila sovětská krutá moc. Vyhladovění Ukrajiny, veškeré zásoby nechal Stalin odvézt a dobře zpeněžit a lid chtěl pokořit. Pokořil – zavraždil. Miliony lidských životů, včetně dětí. Nikdo nevěděl o zradě Varšavského povstání, díky níž zbytečně zahynuli tisíce polských vlastenců, město zůstalo v naprostých troskách. Rudá armáda, ač stále před Varšavou, na příkaz Stalina nečinně přihlížela masakrům polských mužů, žen a dětí!

Ujištění sovětských představitelů o pomoci Sovětského svazu bylo jen zákeřným a vysoce rafinovaným vnadidlem, pěstované pak po desetiletí jako legenda o „věrném bratrovi“, který nás zachránil ze spárů nacismu, osvobodil a ujal se pomoci.

Později se zjistilo, že hlášení byla falešná. Potvrzují to nalezené zprávy nacistických agentů nasazených na Rusko. O přípravě transportu ze Sovětského svazu ani o pomoci koncentrováním pozemních sil nemůže být vůbec řeči. Nic nenasvědčuje, že by Rusové činili nějaké korky a vůbec měli něco v plánu. Sovětský svaz v září od 19. do 30 roku 1938 nikdy nepomýšlel na to, že by rozhýbáním svých sil poskytl Československu pomoc.

Byli takoví, kteří přeci jen věděli a takoví, kteří rychle prozřeli. Ti měli smůlu. Chování některých ruských partyzánů a vojáků uprchlých z koncentračních táborů nebo skupin vyslaných ze Sovětského svazu bylo neomluvitelné. Jaká byla odměna za to, že jim lidé na našem území pomáhali? Znásilňování žen na denním pořádku, zabíjení na denním pořádku – bez soudu, bez viny. Krádeže majetku, přímo rabování. Zmizení tisíců podezřelých osob do obrovského chřtánu – do SSSR. Tam byli deportováni a většinou se nikdy nevrátili.

Po mnoha letech vyšla najevo i fakta o kontaktu zpravodajských služeb osvoboditelů s gestapem v době uzavření dohody mezi Sovětským svazem a Německem. V roce 1939. Mnoho antifašistů na to doplatilo. Mnoho dobrého nevěstil ani smutný úděl Vlasovců – spojenců povstalých Pražanů.

Všechny krádeže a násilnosti, kterých se Rudá armáda dopouštěla, ve velkém se omlouvali charakteristickým způsobem. Jedno policejní hlášení z archivu: „Vzhledem k tomu, že šlo o vojíny bratrské ruské osvobozenecké armády, nebylo nikdy z naší strany použito zbraně. V tomto směru jsme se vždy chovali s krajní zdrženlivostí.“ Ano, chovali se s krajní zdrženlivostí, tedy přihlíželi tomu zlu a tak si mnozí raději vzali život. Zejména Němci, kteří tvrdili: „Raději zemřít dobrovolně, než se dostat do spárů ruských vojáků.“

Osvoboditelům se promíjelo prakticky všechno. V roce 1996 předalo Rusko některé historické dokumenty, našla se mezi nimi řeč Stalina. Řekl: „Chci, aby Čechoslováci pochopili psychologii, pochopili duši řadového vojáka Rudé armády, aby pochopili, co prožil, že riskoval život, že prošel velkou a nesmírně těžkou cestou.“

Kromě toho se našla zpráva americké novinářky, která navštívila naši vlast krátce po válce a napsala: „Nyní, když válka skončila a Němci odešli, měli tu ruskou okupaci. Kdekoliv člověk viděl Rudou armádu, viděl primitivnost a chudobu. Hodit na krk národa, který měl za sebou sedm těžkých let, špinavé a vyhladovělé vojáky, bylo hrozné. Rudoarmějci, které nechal Stalin na pospas se museli nějak živit. Nosili na rukách ukradené náramkové hodinky, byli špinaví, neoholení, měli beztvaré uniformy prosáklé krví, špínou a olejem. Chovali se jako zvířata. Kradli všechno. Nábytek, hrnce, pánve, nádobí, koberce, záclony, zemědělské nářadí, šicí stroje, ložní prádlo. Vršili to na ukradené vozy a na tom všem posedávali věčně opilí. Znásilňovali ženy a dívky na ulicích.“

Mnohé skutečnosti byly varovným signálem, ale mohli jsme si vybírat? Dalo se nějak bránit? Hodně lidí bylo zklamáno, po počáteční euforii přišlo velké rozčarování. Říkalo se, že nastala jen výměna okupantů. Mnoho našich občanů záhadně zmizelo beze stopy.

Když většina národa procitla, bylo již na všechno pozdě.

Goebbels a Göring přátelé?

Jak už to mezi nacisty fungovalo, nikdo nevěřil nikomu. Zřejmě proto, že věděli dobře, jací sami jsou a podle sebe soudím tebe. Vzájemně se sledovali, nechali se hlídat, donášeli na sebe. Vzájemně se často nenáviděli, šlo o moc, postavení a výhody. Co by od zločinců takového kalibru vlastně člověk chtěl. Když někdo hlásá zlo a chce zlem vymýtit své domnělé nepřátele, pak co si myslet...

Göringa přímo nenáviděl Karl Hanke, snad i proto, že tajně a později veřejně miloval Magdu Goebbelsovou a kromě toho nenáviděl Lídu Baarovou, jako špinavou a sprostou Slovanku.
Goebbelsova aféra s Lídou Baarovou přerostla do velkých rozměrů. Goebbels byl do Lídy tak poblázněný, že hodlal opustit Magdu a děti. Musel domluvit až Hitler, který ho důrazně pokáral.

Goebbels se často zmítá ve svých citech, jednou byl hluboce dojat, jindy na pokraji zoufalství, jindy byl plný elánu a nadšení, pak zase trpěl depresemi, mezi chvilkami štěstí se nechal ovládat vztekem. To všechno se můžeme dozvědět z jeho deníků, které byly na dlouhá léta domněle ztracené nadobro, než je v jednom tajném moskevském archívu v roce 1992 objevila německá historička.

Naivní Goebbels se svěřuje se svými pocity Hermannu Göringovi. Dne 22.10. 1938 si píše: „V poledne odjíždím ke Göringovi. Bydlí báječně, mluvíme spolu dvě a půl hodiny. Mohu mu vylíčit celý svůj případ. Je nejhlouběji dojat a chová se ke mně s jímavou lidskostí. To mu nikdy nezapomenu. Navrhuje radikální řešení. Rozvod. Chce jít k vůdci a nalít mu čistého vína. Dobrý Göring. Zamiloval jsem si ho přitom. Rozcházíme se jako skuteční přátelé.“

Jak byl ten Goebbels naivní! Stejně jako mnoho jiných, ani Göring nebyl žádný jeho přítel, měl naopak plán, jak Goebbelse zničit a jeho aféra s Lídou Baarovou se mu jen hodila. Hodil se mu k tomu hrabě von Helldorf. Měli přichystanou dokonalou politickou likvidaci.

Pokud by se totiž Goebbels rozvedl, musel by ze své funkce automaticky odstoupit, celá záležitost by měla dalekosáhlé následky. Přesně tohle jeho odpůrci potřebovali, zbavit se velkého rivala.

Vzájemné zbavování se navzájem bylo vůbec mezi nacisty velmi populární, nebáli se zajít hodně daleko, jak dokládá velmi známá, akce „Dlouhých nožů“.

Goebbels byl dlouho přesvědčen o Göringově přátelství a také o oddanosti hrabě von Helldorfa, za kterého zaplatil svého času hráčské dluhy a koupil mu menší dům. Ovšem kde by byl Goebbels, kde by vzal všechny peníze? Než poznal Magdu, která po prvním muži dědila velmi mnoho peněz a byla tudíž velmi dobře zajištěna, byl Goebbels úplný chudák zmítající se na pokraji chudoby, jednu kapsu prázdnou, a druhou děravou. Z nuzné situace a dluhů ho dostalo až manželství s Magdou. To on se stěhoval k ní do luxusního bytu v Berlíně, který vlastnila.

No pěkně se nám to rýsuje.

Goebbelse se nakonec zlikvidovat nepodařilo. Setkává se přímo s Adolfem Hitlerem, který mu vlastně pomůže a zachrání krk. Promlouvá k oběma manželům. Po počátečním chladu nastává usmíření a slib že už nebudou žádné problémy. Vůdce zachránil manželství i Goebbelse. Jistě k tomu velkou měrou přispěla Magda, která celý život Hitlera tajně milovala, a proto hlavně žila s Goebbelsem. Nevadí, že soužití nebylo zrovna šťastné, hlavně že byla Hitlerovi nablízku.

Hitler zanechá v Goebbelsovi velkou stopu, je to jeho zlomový okamžik. Ještě horlivěji a věrněji se přimkne k Hitlerovi a zůstává takový až do samotného a hořkého konce. Spáchá sebevraždu.

Göring zuří, jeho plán se nezdařil. Hrabě von Helldorf byl popraven za podílnictví na pokusu o atentát na Hitlera.

Těžké únorové časy

Únorový puč zastihl Jana Masaryka unaveného a nemocného. Prohlásil, že jde s lidem a že si ještě rád zavládne. Mluvil však o svém lidu, který vždy miloval a který lnul také k němu. Jako nekomunista nepostihl, že přes noc se stal výraz „lid“ díky oficiální komunistické propagandě čímsi zcela jiným. Pro svoji nemoc se Masaryk načas zavřel v Černínském paláci. Se strhanými rysy pak protrpěl slavnostní hold svému otci v den narozenin 7. března na Staroměstském náměstí, kde musel od nové vlády přijmout vyznamenání udělené T. G. Masarykovi. Po slavnosti postál nad hrobem rodičů v Lánech. 

Po návratu Jana Masaryka do Prahy se do jeho života chystali zasáhnout lidé pracující pro nový režim.

Řetězec událostí, na jejichž konci byla smrt Jana Masaryka, započal vniknutím skupiny pěti osob neuzamčenými dveřmi do bytu Jana Masaryka v době, kdy spal. Započali s domovní prohlídkou a vyděšený ministr se jim, neoblečen, neobut, snažil v prohlídce zabránit. Dostal políček, byl vyzván, aby se oblékl a šel s nimi. Jan Masaryk podlehl panice a začal křičet, že se raději zabije. Rozběhl se k oknu koupelny sousedící s jeho ložnicí. Jeden z mužů se jej snažil pravděpodobně umlčet, přitiskl mu na obličej polštář, ale Masaryk se vytrhl, polštář spadl na zem a Masaryk vylezl na okno koupelny čelem do místnosti se svezl dolů na římsu pod oknem. Poškrábal se přitom o spodní část okenního rámu. Po římse postoupil vlevo a pravou rukou se ještě přidržoval svislé vnitřní části okna. Zřejmě se ho některý z mužů snažil uchopit za ruku a zadržet, ale Masaryk se mu vytrhl a přitom ztratil rovnováhu. Když zjistil, že se na římse neudrží, odrazil se a vyrovnal tak polohu těla, takže na nádvoří dopadl na svislé vzpřímené poloze rovnou na bosá chodidla a přivodil si okamžitou smrt.

Muži z komanda zjistili, že je mrtev, ale přitom ještě rychle dokončili prohlídku, schovali nalezené zlato, valuty, písemnosti, které našli na půdě a předem zajištěnou přístupovou cestou v tichosti opustili Černínský palác.

Některé věci odevzdali a část si ponechali, očekávajíc události věcí příštích. Masarykova smrt sice byla vyhlášena za sebevraždu, úředně, ale za tři dny se o ně zajímá Bezpečnost. Proto se rozhodují uprchnout do Německa, jak bylo ujednáno podle předem stanoveného plánu.

Celá skupina odešla za hranice kromě jiného s cílem sledovat a provádět rozbroje mezi emigrací, podávat o ní zprávy a připravovat akci vedoucí k likvidaci těch, kteří byli dávno před únorem 1948 z části vytipováni jako potenciální nepřátelé režimu.

Tak zní nejpravděpodobnější verze smrti Jana Masaryka. Ať to však bylo jakoliv, život tohoto vzácného člověka byl zmařen. Národ truchlil pro velkého člověka. truchlit mohli ještě znovu a znovu pro nesmyslnost a zrůdnost režimu, který se vkradl mezi lid a začal páchat zlo.

Heinrich Himmler - rozporuplný říšský kat

Říšský vůdce SS, velitel zbraní SS, šéf gestapa, říšský ministr vnitra, odpovědný za uplatňování Hitlerovy rasové teorie. Vzdělání vysokoškolské, čestný doktorát z archeologie, ženatý, otec jednoho dítěte, nikdy nebyl souzen. Zabil se kyanidovou kapslí, když byl krátce po skončení války dopaden.

Řekl: „Pro členy SS musí existovat jediný princip. Čestnými, slušnými a věrnými musíme být pouze vůči příslušníkům naší vlastní rasy a nikomu jinému. Žijí-li jiné národy v dostatku nebo chcípají hlady, mě zajímá jen potud, pokud je potřebujeme jako otroky pro naši kulturu.“

Himmler začínal jako žák Strassera, Hitlerova přítele a nacistického ideologa, a právě on, Himmler se podílel na popravě milovaného učitele, když ten se rozhádal s Hitlerem. Neměl naprosto s nikým slitování. Ale tato zrada Himmlerovi nepomohla. Dívali se na něj s úkosem, v Berlíně byl považován za Strasserova člověka. Proto byl jmenován do ponižující bezvýznamné funkce, šéfa kriminální policie Mnichova. Jiný by to na jeho místě vzdal, ale Himmler byl velmi odhodlaným mužem činu. Začal v Německu zřizovat první koncentrační tábory.

Göring se ho jednou zeptal: „Neodradí naše praktiky Londýn a Paříž?“ Himmler odpověděl: „Ani v nejmenším. Naše koncentrační tábory jsou humánním prostředkem, jak zachránit nepřítele národního socialismu. Kdybychom je nevsadili do koncentráků, lid by je zlynčoval. Takhle projdou školou převýchovy a pochopí správnost naší ideje.“

Za úspěchy ve zřizování táborů smrti, byl říšský vůdce SS Himmler jmenován, na Hitlerův osobní rozkaz, náměstkem ministra vnitra. Tehdy poprvé nebyl členem Hitlerova doprovodu, ale ocitl se po jeho boku. Postoupil na další příčku nacistické hierarchie. Když pak Himmler přesídlil do Berlína, začal se svými pomocníky, velitelem štábu SS, generálem Karlem Wolfem a Heydrichem shromažďovat tajné materiály na nepřátele i přátele. Na Göringa, Hesse. Stále častěji se pohyboval po boku vůdce na stranických sjezdech v Norimberku, ale pořád ještě nepatřil k vyvoleným. Pořád ještě nebyl jedním z vůdců říše. Byl jen ochráncem vůdcova života. A teprve, když Himmler zorganizoval atentát na Hitlera, při vůdcově jízdě Berlínem, když ho svou hrudí zaštítil před slepým nábojem, teprve potom se Himmler stal, podle vůdcových slov, jeho pokrevným bratrem.

Himmler nedosáhl svého největšího vzestupu na bitevních polích a ani ne organizováním táborů smrti na okupovaných územích Sovětského svazu, Polska, Jugoslávie či Maďarska. Tahle jeho práce už nikoho nepřekvapovala. Veliký organizátor očistného teroru. Tak se vyjádřil o Himmlerovi Hitler. Svého největšího vzestupu dosáhl Himmler po atentátu generálů na Hitlera. Tehdy se Himmler stal hrdinou říše. Člověkem, který zmařil spiknutí. Hitler ho odměnil, nazval ho nejodvážnějším árijcem. Řekl mu, aby místo něj vystoupil na mýtinku a Bormann, Göring a Goebbels, museli Himmlerovi vzdávat pocty, jaké vzdávali jen samotnému Hitlerovi.

Později, na sklonku války, ho pro zradu Hitler zbavil všech funkcí a vyloučil z NSDAP.

Himmler byl jednou z nejsilnějších postav politické struktury říše. Himmler by mohl souhlasit s jednáním se západem. Mohl by udržet armádu a SS v poslušnosti, mohl by postavit frontu proti bolševikům, spoléhaje na separátní mír se západem, ale spojenci by si nikdy nesedli k jednacímu stolu s Himmlerem, protože pro celý svět znamenalo slovo Himmler totéž, co slovo kat.

MLUV PĚKNĚ A MYSLI SI, CO CHCEŠ, ANGLICKÉ PŘÍSLOVÍ

Pokud se jedná o Polsko a Německo, druhá světová válka proti sobě postavila tyto státy v naprosto rozdílném postavení.

Německo s obrovským potenciálem válečného průmyslu a vedle toho hospodářsky slabé Polsko.

Pro srovnání
Rok 1938    
Výroba oceli - Německo 23 milionů tun, Polsko 1,5 milionů tun
Produkce celulózy – Německo 2,5 milionů tun, Polsko 187 tisíc tun
Těžba uhlí – Německo 330 milionů tun, Polsko 38 milionů tun

Další nevýhodou bylo, že Polsko nemělo zdaleka tak vyvinutý průmysl, další nevýhodou byla přítomnost německé menšiny na polském území, soustředěná v pohraničních oblastech. Dostatečně zfanatizováni a vyzbrojeni podnikali záškodnickou činnost s nemalým vlivem na celé dění.

Německý plán byl velmi dlouho pečlivě připravovaný, promyšlený a soustředěný a polský proti tomu spíše obranný a velmi improvizovaný.

Nutno dodat, že Německo se nesmířilo s porážkou v první světové válce, nesmířilo se s mírovou smlouvou ve Versailles z roku 1918 a tajně zbrojilo po celou dobu, jen čekalo na příležitost. Ta příležitost se časem naskytla.

KDO HLEDÁ NAJDE...ALE NĚKDY POUZE TO, CO SE HODÍ "DO KRÁMU"

KDO CHCE NAJÍT CHYBU, NAJDE JI I V RÁJI. HENRY DAVID THOREAU

JEDINÝ ZPŮSOB, JAK SNÁŠET SVĚT, JE SHLEDAT HO KRÁSNÝM. 

RUDOLF LEONHARD

Všechno jen podvod

Ještě 29. června Hitler v rozhovoru s SA velitelem a zástupcem Röhma, Fritzem von Krausserem, prohlašoval, že porada velitelů SA v Bad Wiesse bude sloužit k odstranění názorových rozdílů.

Dne 30. června, den poté jsou zlikvidovány špičky SA, novým šéfem štábu SA se stal Victor Lutze, jeden z horlivých donašečů na Röhma.

Hitler s pomocí věrných ještě posiloval, jak uvádí Albert Speer, odpor k zastřeleným vůdcům SA. Horlivě se rozšiřovalo mnoho podrobností z intimního života Ernsta Röhma a jeho skupiny. Byl například předložen jídelní lístek z hostin, který obsahoval vybrané chody ze zahraničí. Například žabí stehýnka, ptačí jazýčky, žraločí ploutve, racčí vejce, stará francouzská vína a nejlepší sekty.

Hitler k tomu ironicky poznamenal: „Tak tady máme ty revolucionáře v celé kráse! A právě jim se naše revoluce zdála příliš pomalá!“

A Himmler k tomu 30. června řekl: „Neváhali jsme splnit úkol, kterým jsme byli pověřeni, totiž postavit ke zdi a zastřelit naše druhy. V našich řadách jsme o tom nikdy nediskutovali. Každý z nás to považoval za hrozné, přesto však jsme si jisti, že podobné příkazy, stanou-li se jednoho dne znovu nevyhnutelnými, splníme jako onoho dne.“

Mezitím, co miliony vojáků umírali na vojně ve strašných podmínkách, při těžkých bojích i mnoho dní téměř nejedli, zatímco miliony lidí umírali v nelidských podmínkách, nacisty to moc netrápilo. Zejména je zarážející fakt, že mezitím, co umírali němečtí vojáci za tu jejich „říši“, oni si jen užívali, co se dalo, zkrátka urvat co nejvíce, když jsme u koryta. Kde jsou ty plamenné projevy, hesla a sliby?

Všechno jedna velká lež a podvod. 

Úcta k životu, k sobě samému 
William Shakespeare, Sonety
Křik není argument 

Noc dlouhých nožů a kariéra SS

Klíčová událost v historii nacistického Německa. Na příkaz Adolfa Hitlera byl tehdy zlikvidován sbor SA, včetně jeho velitele Ernsta Röhma. Tato událost měla velmi složité pozadí, které se vleče už od první světové války, končící porážkou Německa.

Je třeba přihlédnout k důležitému a zcela zásadnímu faktoru. Na základě ustanovení Versailleské smlouvy má dojít, kromě jiného, ke snížení německé armády na 100 tisíc mužů. Z tohoto důvodu byla snaha soustředit do velmi zredukované armády spíše vyškolené důstojníky a na straně druhé se zbavit důstojnických aspirantů, kteří zaplavili armádu v posledním období války.

A ti, zklamaní ve svých nadějích, zklamaní prohrou, často bez zaměstnání, velmi těžce se adaptující v tvrdých poválečných podmínkách, nacházely cestu do dobrovolných vojenských formací.

„Lancknechti dvacátého století“, kteří se nemohli smířit s porážkou císařské říše v roce 1918, však za každou cenu hledali důvod k „oprávněné válce“.

V polovině roku 1921 byly vytvořeny první stranické úderné oddíly NSDAP (SA). Svým složením byly různorodou formací. Představovali je nejčastěji drobní podnikatelé, obchodníci, úředníci a zemědělci.

Proces utváření SA souvisel s podmínkami poválečného Německa. Do SA se hlásilo mnoho dobrovolníků Oddílů se používalo k rozbíjení komunistických schůzí a k vyřizování účtů s odpůrci.

Odlišnou koncepci oddílů SA ztělesňoval Ernst Röhm. Podle něj měly být v podstatě kamuflovanou masovou armádou, udržovanou proti Versailleským ustanovením. SA podléhaly přímým Röhmovým příkazům a měly také sloužit jeho velkým ambicím, jeho touze po moci.

Hitler si tehdy začal uvědomovat, že v NSDAP se vytváří centrum nezávislé na jeho rozkazech. Včas postřehl nebezpečí. Vytvořil vlastní štábní stráž, která ho měla chránit a věrně sloužit za každou cenu.

Po nezdařeném puči v Mnichově a uvěznění Hitlera se situace ještě zhoršila. Röhm byl podmínečně osvobozen a počet příslušníků SA velmi vzrostl a možnost Hitlerovy kontroly byla minimální.

Hitler se rozhoduje vytvořit ochranné oddíly, nové osobní gardy (SS) a přitom usiluje o bezvýhradnou podřízenost oddílů SA. Měly se stát podřízenými SS. Ovšem oddíly SA nadále ohrožovaly postavení SS a také jeho osamostatnění.

Do vedení SS se dostává Heinrich Himmler, při jeho nástupu čítá organizace 280 členů, ale o čtyři roky později už čítá 50 tisíc členů.

Roku 1934 však Röhm předkládá vládě požadavek, aby jádro nové armády představovaly oddíly SA. Navíc Röhm prohlašoval, že SA musí převzít nejvýznamnější pozice v obrozené armádě.

Hitler naprosto nemohl dopustit, aby někdo ohrozil jeho plány. Muselo dojít k rozhodujícímu úderu. Dne 28. června nařídil Hitler Röhmovi, který právě pobýval v Bad Wiessee, aby na neděli 30. června svolal všechny vysoké velitele SA k poradě za přítomnosti Hitlera. Röhm přijal zprávu s uspokojením a netušil, že Hitler vůbec neměl v úmyslu vyjednávat. Jakmile otupil bdělost soka, vydal příslušné rozkazy oddílům SS v Bavorsku, zatímco Himmler připravoval úder proti oddílům SA v Berlíně.

V časných ranních hodinách doslova vytáhly oddíly SS z postele nic netušící velitele SA a začal masakr. Byla zlikvidována špička SA včetně jejího velitele Röhma.

SS přitom zlomily jakýkoliv další odpor a vyřizování účtů nadále pokračovalo.  Hitler odstranil nejen soka, svoje odpůrce, ale také nepohodlné svědky.

Noc dlouhých nožů, tedy 30. červen 1934 se stal dnem definitivního poklesu významu SA a současně s tím skutečným počátkem „kariéry“ SS. Jejich oddíly, bohužel, dokázaly ještě mnohokrát později, že jsou mocnou oporou fašistické diktatury.

Hermann Göring – obr na hliněných nohou

Veterán Hitlerovy strany, říšský maršál, dvakrát ženatý, dvě děti, vzdělání středoškolské.

Řekl: „Zabíjejte, zabíjejte, zabíjejte. Nemyslete na následky. Odpovědnost za vás ponesu já!“

Göring byl, jako letec, považován za hrdinu první světové války. Po mnichovském převratu uprchl do Itálie a do Berlína se vrátil až po amnestii. V důsledku zranění bral téměř celý život morfium.

Hitler dosadil Göringa do říšského sněmu. Bylo třeba získat autoritu lidu, ale jistěji se cítil mezi fašisty a magnáty, kteří hitlerovcům platili. Po vítězství nacistů ve straně se Göring stal říšským maršálem letectva, říšským prezidentem říšského sněmu, říšským prezidentem Pruska, říšským ministrem letectva, odpovědným za splnění čtyřletého plánu, lesmistrem Německa.

Už v třicátém pátém roce se ale v nižších stranických kruzích začalo říkat:  „Göring už není ten náš Göring. Už ani nepřijímá kamarády z partaje. Nutí je ve své kanceláři dlouho čekat na zápis do pořadí. Utápí se v přepychu. Přestal se stýkat s lidem.“

Zpočátku o tom mluvili polohlasně, ale když si Göring postavil zámek Carinhalle, kde pořádal nekonečné hony, stěžoval si Hitlerovi vůdce fronty práce, Lei. Řekl:“ Göringovy manýry rozkládají národ.“ A Goebbels dodal: „Přepych dokáže zmámit, musíme našemu Hermannovi pomoci.“  A Hitler se vypravil do Carinhalle.

„Nechte ho na pokoji.“ To řekl Hitler poté, co si promluvil s Göringem. „Jedině Hermann ví, jak vystupovat před západními diplomaty.“ Ať je ten zámek považován za majetek lidu. Budeme mít za to, že Göring tu jen bydlí.“

Ovšem právě nedaleko Carinhalle byl zřízen koncentrační tábor, kde s Göringovým schválením prováděly naprosto nelidské pokusy na nemocných starcích a na dětech. Göring to nikdy nepřiznal.

Při návštěvě tohoto tábora smrti prohlásil: „Národ si to přeje.“ Právě z Carinhalle vydal Göring rozkaz zničit Guernicu. A z Carinhalle vydával rozkazy bombardovat Barcelonu, Varšavu, Moskvu, Coventry, Bělehrad, Krakov, Leningrad.

Přesto později tvrdil, že nevěděl nic o masovém zabíjení nevinných lidí. Ze všeho se snažil vykroutit, byl to jeden z nejpodlejších a nejmazanějších nacistů. Šlo mu jen o vlastní prospěch.

V roce 1942 sovětské vzdušné síly rozprášily mýtus o neporazitelnosti Hitlerova Německa. Když 800 spojeneckých letounů prorazilo vzdušnou obranu Luftwaffe a začalo bombardovat Německo, Hitler veřejně křičel na Göringa, který kdysi tvrdil, že na území Německa nikdy nevstoupí noha nepřítele.

„Ani jedna nepřátelská puma nespadne na reich!“ Kdo to prohlašoval před národem, kdo o tom ujišťoval stranu? Profese vůdce znamená přesný poměr mezi sliby a jejich plněním Göringu a vy jste národ oklamal!“

Sem, do Carinhalle, se vrátil poté, co ho Hitler, po náletech spojeneckého letectva v roce 1942, poprvé veřejně ponížil kritikou. Od té doby se začínal vyhýbat stranické činnosti, opustil staré přátele, už jen zřídka se objevoval na recepcích a mýtincích. I když nadále zůstával pro každého v říši Hitlerovým nástupcem, jeho nejbližším spolubojovníkem, nacistou č. 2!

Himmler jednou řekl Schellenbergovi: „To je Göringův konec, Hitler mu nikdy neodpustí bombardování Německa.“

Göring začal ztrácet reálnou moc, kterou kdysi měl a s Hitlerovým souhlasem byl pod neustálým dohledem Himmlerovy tajné služby. Byl to obr na hliněných nohou.

Jednou se vracel z fronty, kde trávil celý den na úseku, jež prorazily ruské tanky. Byl tím, co viděl, otřesen a rozhodl se jet okamžitě za Hitlerem s hlášením: „Na frontě není žádná organizace, absolutně žádná organizace. Je tam úplný rozklad, o vojenské disciplíně nemůže být ani řeči. Viděl jsem tam dokonce opilé důstojníky. Útok bolševiků demoralizuje armádu, vyvolává v nich hrůzu.“

Byl snad během války někdy na frontě? Zajímal se vůbec o své důstojníky, vojáky, o Luftwaffe? Věděl o hrůzách obyčejných vojáků v zákopech, ve věčném hladu, zimě a strachu před obávanými protivníky, jímž Rusové bezesporu byli?

Jeden důstojník již z dob Napoleonských válek řekl: „Dostat se do Ruska není zase tak těžké, ale dostat se zpět živ už je téměř nemožné.“

Zajímal se vůbec Göring o válku opravdově, zvlášť když už v samých začátcích pochyboval a netajil se tím, že nevidí zrovna cestu v totální válce a napadnutí cizích států? Když pochopil, že Hitler nehodlá ustoupit, že je o své věci naprosto přesvědčen a zlikviduje každého, kdo by mu stál v cestě, tehdy začal hrát lstivě celou hru. Ale byl doopravdy přesvědčen o válce? Ne! Zajímal se jen o svoje břicho a umění po všech galeriích Evropy.

Hitler otřesen Göringovými slovy řekl: „Zakazuji Göringu, slyšíte, zakazuji vám jezdit na frontu a zakazuji vám šířit podobnou paniku!“ Göring říká: „Ale to vůbec není panika, to je pravda a mou povinností je vám tuhle pravdu sdělit.“

Rozzuřený Hitler křičí: „Mlčte a starejte se raději pořádně o svoji Luftwaffe a nestrkejte nos tam, kde je potřeba zachovat chladnou hlavu. To není nic pro vás, to je mi naprosto jasné. Na frontu už nepojedete, zakazuji vám to, jednou provždy!“

Poprvé v životě Göring odporoval vůdci. Byl naprosto zdrcen a velmi ponížen. Stále cítil v zádech, jak se za ním šklebí ti dva, podle něj, nýmandi, vůdcovi tajemníci Schmun a Bundov. V Carinhalle už na něco čekali důstojníci ze štábu Luftwaffe. Nařídil, aby svolali jeho lidi, když vycházel z bunkru od vůdce. Pak musel přijmout říšského vůdce Himmlera.

Himmler mu svěřil nečekaně toto: „Vůdce už nemůže být nadále vůdcem národa.“ A Göring chtěl říci: „Ano Heinrichu, a co tedy uděláme?“ Ale neřekl. Himmler: „V bunkru jsou koneckonců vojska SS, ale o to teď vůbec nejde. Vůdce má ochromenou vůli. Není schopen rozhodovat. Jsme povinni vystoupit před národem." Göring chtěl říci: „Ano Heydrichu, souhlasím s vámi.“ Ale vadila mu černá aktovka, kterou Himmler pevně svíral na kolenou. Věděl, že v ní může být zabudován diktafon. Věděl, že se všichni navzájem sledují, hlídají a donáší na sebe. Musel to vědět i proto, že sám nebyl čistý. Mohl se obávat, že tento rozhovor bude za dvě hodiny předán vůdci a to by byl jeho konec.
Himmler opět promluvil: „Jste jeho nástupce, a tudíž jste prezident. Tím pádem jsem já říšským kancléřem." Ale Göring si pro sebe myslí: „Může si žvanit, co chce. Otec provokatérů nemůže být čestný člověk (však také nebyl, stačí zmínit známou „Noc dlouhých nožů“). Kdyby mohl být čestným člověkem, souhlasil bych se všemi jeho návrhy, ale takhle?“

Göring řekl: „To není možné. Prezident i kancléř musí být jedna osoba.“ S tím Himmler odchází.
Göring má ostatně svoje plány a i Himmler nenechává nic náhodě. Ani jeden nebude stát při vůdci do posledních okamžiků, jako to učinil například Goebbels.

Naštěstí však ani jeden z nich neunikl trestu. 

Po Himmlerovi a Göringovi tu ale zůstaly dcery….

BOHATSTVÍ NESPOČÍVÁ VE VLASTNĚNÍ POKLADŮ, ALE V TOM, CO S NIMI ČLOVĚK UMÍ UDĚLAT, NAPOLEON I.

Hitlerův bunkr - porada u vůdce dne 17.2 1945

Hitler řekl: „Máme k dispozici hodiny, pouze hodiny k tomu, abychom dobyli vítězství. Každý, kdo se dovede dívat, analyzovat, dělat závěry, je povinen odpovědět mi na jednu otázku. Je blízké vítězství možné? Přičemž nežádám, aby odpověď byla ve své kategoričnosti slepá. Nestojím o slepou víru. Ještě nikdy svět nepoznal tak paradoxně protikladný spolek, jako je koalice spojenců. Cíle Ruska, Anglie a Ameriky jsou diametrálně protikladné. Zatímco oni se ve svém postupu řídí různorodostí svých ideologických cílů, my se řídíme jedinou snahou, již je podřízen celý náš život. Zatímco rozpory mezi nimi rostou a porostou, naše jednota nabyla právě nyní, tak jako nikdy dřív, jednolitost, o kterou jsem usiloval po dlouhá léta této těžké a veliké kampaně. Napomáhat rozkladu koalice našich nepřátel diplomatickými či jinými cestami, je utopie, pokud ne přímo výraz paniky a ztráty perspektivy. Konec této koalice, která se rozpadne za dunění našich děl, urychlíme jedině vojenskými údery, jedině demonstrováním našeho nezlomného ducha a nevyčerpatelnosti naší síly. Obracím svůj zrak na Němce. Jedině náš národ může dosáhnout a je povinen dosáhnout vítězství. Nyní se celá naše země stala vojenským táborem. Mám na mysli Německo, Rakousko, Norsko, část Maďarska a Itálie. Značnou část protektorátu Čechy a Morava, Dánsko a Holandsko. To je srdce evropské civilizace. Máme v rukou materiál vítězství. Na nás, vojácích, teď záleží, do jaké míry využijeme tohoto materiálu ve jménu našeho vítězství. Věřte mi, po zdrcujících úderech našich armád, se koalice spojenců rozpadne!“

To říká Hitler v době, kdy německá vojska naprosto ovládají hlavní město Maďarska, do zajetí padá přes třicet tisíc nepřátelských vojáků a důstojníků. Vojáky osvoboditele vítají obyvatelé Sofie, Varšavy, Bukurešti, Bělehradu, Vídně a Budapešti. Sovětské tanky prorážejí obranné linie Německa a pronikají na jeho území. Postupují k Odře, poslední vodní hranici na cestě k hlavnímu městu Hitlerova Německa. 

Je téměř jisté, že Němci prohráli válku, ale ještě to bude stát hodně úsilí a lidských životů, zcela zbytečných! Na obou stranách. Za Hitlera jdou bojovat v posledních dnech války speciálně vycvičené oddíly. Chlapci, kteří ještě ani nestačili dospět a těžko mohli chápat pravý význam války a vůbec toho, co se okolo nich děje. Nemohli tušit, jak podlý je ten jejich strýček Hitler, stejně jako celá jeho povedená banda, která, mezitím, co tihle chlapci šli na jistou smrt, snažila se zametat stopy a hledala únikové cesty. Vytratit se jako padouši a někde se schovat. V klidu přečkat nejhorší leta a škodit dál, možná zase jinak, ale podstata zůstává. Povýšenost, zahleděnost do sebe sama, neomalená hrabivost pod rouškou omluvy, že mi to přeci patří. Zločinecká banda takových lidí nikdy nebude myslet jinak, nikdy nebude mít nikoho jiného ráda, než sama sebe. Lháři! Obohatit se na cizí úkor, škodit a dál rozsévat nenávist.

Člověku mrazí, když slyší projevy, nenávistná slova rádoby strůjci nového pořádku, třetí říše. Člověka mrazí z toho, jak smýšleli, co hodlali udělat s celým zbytkem světa, se všemi, kteří se jim nehodili do krámu. Měli však sami mezi sebou tolik rivality, udavačů, rozporů a demagogie, i neskonalé povýšenosti, že začali ztrácet soudnost a normální úsudek. To se jim stalo osudným.

Díky bohu, že se jim nepovedlo, co zamýšleli.

Goebbels – kulhavý ďábel

Veterán Hitlerovy strany, říšský ministr propagandy, říšský velitel domobrany, oblastní vůdce pro Berlín. Tvůrce nové morálky třetí říše. Ženatý otec šesti dětí, vzdělání vysokoškolské. Vůdce berlínské organizace nacistů, šéf tisku, propagandy a kultury, známý jako řečník, stratég politického boje.

Iniciátor vyhnání Thomase Manna, Alberta Einsteina, Bertolda Brechta a Anny Seghersové z Německa. Na jeho příkaz byl zavražděn vynikající publicista Carl von Ossietzky. S jeho požehnáním byli popraveni nejlepší němečtí novináři, komunisté i sociální demokraté.

Zuřivý nacista, či scvrklý Germán, tak nazývali Goebbelse ve straně. Aparát říšského vůdce SS, Himmlera, nazýval říšského ministra ve svých tajných hlášeních jinak. Byl v nich veden pod kódovým označením babelsberský býček. Tajní agenti gestapa několikrát načapali Goebbelse v budoárech hereček v Babelsbergu během nočních orgií, ale skandál vypukl, až když se začalo mluvit o jeho náklonnosti k české herečce Lídě Barové. Goebbels musel na výbor strany, kde musel 4 hodiny podávat ponižující vysvětlení ohledně svého vztahu s méněcennou Slovankou. Nedlouho po těchto událostech, které málem stály Goebbelse kariéru, se objevil na knižním veletrhu, kde propagoval svoje svazky vybraných projevů Goebbelse. Téže noci byly na Goebbelsův rozkaz spáleny svazky Marxe, Engelse, Kanta, Heineho, Manna, Tolstého, Rolanda, Gorkého, Brechta, Seghersové a mnoha dalších.

Aby znovu získal přízeň u Hitlera, zinscenoval 9.11 1938 děsivý pogrom na židovské obyvatelstvo, známou jako Křišťálová noc.

Říšský ministr pokračoval ve vykupování svých hříchů před morálkou třetí říše. Řekl: „Já, jakož i my všichni jsme připraveni projevit svou oddanost vůdci a prolít za něj krev až do poslední kapky.“ 

Hitler mu odpustil teprve v den atentátu, kdy Goebbels, jediný z Hitlerových potentátů, který zůstal v Berlíně, blokoval odbojné generály a zúčastnil se jejich popravy. Právě na jeho příkaz byla v Berlíně provedena masová zatčení. V těch dnech byli lidé popravováni po stovkách bez soudů a vyšetřováni. Hitler Goebbelse odměnil, jmenoval ho oblastním vůdcem Berlína a nakonec přijel Hitler na jeho narozeniny do Goebbelsova domu.

Ten den řekl Goebbels své ženě: „S vůdcem vstanu z popela, s vůdcem zahynu, třetí možnost není.“ Fanaticky oddán Hitlerovi.

Ve svých plamenných projevech plných nenávisti vůči odpůrcům říše, neloajálním osobám, vůči komunistům, demokraticky smýšlejícím, vůči Slovanům, Romům, zejména pak Židům, v projevech, ve kterých podněcoval zlo, mstu a ještě větší nenávist také jednou řekl:

„Musíte být hrubí a nemilosrdní, když se jedná o ty, proti kterým bojujeme a jež jsme odsoudili k totálnímu vyhlazení. Ve vašich srdcích se nemá právo zachvět ani špetka lítosti vůči Slovanům, Židům či Francouzům. Pamatujte, vy jste budoucími pány světa“!

Do svých deníků si ale také zapsal
Goebbelsovy deníky

A PŘESTO ŘÍCI ŽIVOTU ANO

DOSTOJEVSKIJ KDYSI ŘEKL: „Bojím se jen jednoho: nebýt hoden svého utrpení.“

"Tato slova mi často procházela hlavou, když jsem poznával ony mučedníky, kteří mi svým chováním v táboře, svým utrpením i smrtí vydávali svědectví o té nejvyšší, nezadatelné vnitřní svobodě člověka. O nich by se také dalo říci, že „byli hodni svého utrpení“. Podali důkaz toho, že opravdové utrpení je aktivní počin, vnitřní výkon.

Duchovní svoboda člověka, kterou mu nelze až do posledního dechu vzít, mu také až do posledního dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně.

Neboť nemá smysl jen život aktivní, který člověku umožňuje vytvářet hodnoty tvůrčím způsobem, a také nemá smysl jen život, který dává člověku příležitost naplňovat se prožitky krásy, ať v umění nebo v přírodě, nýbrž svůj smysl má dokonce i život, který sotva poskytuje šanci uskutečňovat hodnoty tvůrčím způsobem a nepřináší zážitky v běžném smyslu slova (jako například život v koncentračním táboře), který ponechává takřka jen onu poslední možnost, jak utvářet svůj život smysluplně, ve způsobu, jakým se člověk postaví k vnucenému vnějšímu omezení své existence. Život tvůrčí i poživačný je mu už dávno zapovězen.

Smysl však nemá jen život tvůrčí a poživačný, nýbrž: má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení. Protože utrpení k životu jaksi náleží – právě tak, jako k němu náleží osudovost a smrt.

Teprve utrpení a smrt činí lidskou existenci úplnou."

Úryvek z knihy Viktora E. Frankla, který přežil koncentrační tábor. Zakladatel logoterapie, psychiatr s českými kořeny. Mimořádně čistý a krásný člověk. Jeho kniha byla přeložena do 30 jazyků a vyšla v nákladu 9 milionů výtisků. Stala se nejprodávanější knihou z oblasti psychologie v dějinách. Obsahově malá, duchovně obrovská kniha.

Viktor E. Frank, A přesto říci životu ano