V radostném opojení v prvních dnech míru si málokdo uvědomoval, co bude znamenat skutečnost ocitnout se v zájmové sféře Sovětského svazu. Prapodivná diplomatická jednání v Jaltě nemohla normálnímu občanovi moc říkat a nikdo tak ani nepřemýšlel. Většina lidí měla co dělat s návratem do normálního života po vyčerpávající válce. Proč Američané neosvobodili větší část našeho území a přenechali jí Rudé armádě? S touto realitou se musel každý vyrovnat.
Hrdinství sovětských vojáků nelze popřít, ale společně s tanky osvoboditelů přichází imperátor, který se brzy rozleze jako rakovina. Rozpínavý a zákeřný, téměř nemožné s ním bojovat.
V opojných dnech míru, po prožitých hrůzách si nikdo už nevzpomněl na zločiny Sovětského svazu vůči Litvě, Lotyšsku a Estonsku, nikdo si nevzpomněl na paktování Stalina s Hitlerem na počátku války, na zlověstnou NKVD, která likvidovala všechny, kdo jí stál v cestě, stejně tak životy těch, kteří se ani nijak neprovinili, byli jen příbuzní, rodina. Nikdo v té době nevzpomněl na Katyň a jiná místa, kde řádila sovětská krutá moc. Vyhladovění Ukrajiny, veškeré zásoby nechal Stalin odvézt a dobře zpeněžit a lid chtěl pokořit. Pokořil – zavraždil. Miliony lidských životů, včetně dětí. Nikdo nevěděl o zradě Varšavského povstání, díky níž zbytečně zahynuli tisíce polských vlastenců, město zůstalo v naprostých troskách. Rudá armáda, ač stále před Varšavou, na příkaz Stalina nečinně přihlížela masakrům polských mužů, žen a dětí!
Ujištění sovětských představitelů o pomoci Sovětského svazu bylo jen zákeřným a vysoce rafinovaným vnadidlem, pěstované pak po desetiletí jako legenda o „věrném bratrovi“, který nás zachránil ze spárů nacismu, osvobodil a ujal se pomoci.
Později se zjistilo, že hlášení byla falešná. Potvrzují to nalezené zprávy nacistických agentů nasazených na Rusko. O přípravě transportu ze Sovětského svazu ani o pomoci koncentrováním pozemních sil nemůže být vůbec řeči. Nic nenasvědčuje, že by Rusové činili nějaké korky a vůbec měli něco v plánu. Sovětský svaz v září od 19. do 30 roku 1938 nikdy nepomýšlel na to, že by rozhýbáním svých sil poskytl Československu pomoc.
Byli takoví, kteří přeci jen věděli a takoví, kteří rychle prozřeli. Ti měli smůlu. Chování některých ruských partyzánů a vojáků uprchlých z koncentračních táborů nebo skupin vyslaných ze Sovětského svazu bylo neomluvitelné. Jaká byla odměna za to, že jim lidé na našem území pomáhali? Znásilňování žen na denním pořádku, zabíjení na denním pořádku – bez soudu, bez viny. Krádeže majetku, přímo rabování. Zmizení tisíců podezřelých osob do obrovského chřtánu – do SSSR. Tam byli deportováni a většinou se nikdy nevrátili.
Po mnoha letech vyšla najevo i fakta o kontaktu zpravodajských služeb osvoboditelů s gestapem v době uzavření dohody mezi Sovětským svazem a Německem. V roce 1939. Mnoho antifašistů na to doplatilo. Mnoho dobrého nevěstil ani smutný úděl Vlasovců – spojenců povstalých Pražanů.
Všechny krádeže a násilnosti, kterých se Rudá armáda dopouštěla, ve velkém se omlouvali charakteristickým způsobem. Jedno policejní hlášení z archivu: „Vzhledem k tomu, že šlo o vojíny bratrské ruské osvobozenecké armády, nebylo nikdy z naší strany použito zbraně. V tomto směru jsme se vždy chovali s krajní zdrženlivostí.“ Ano, chovali se s krajní zdrženlivostí, tedy přihlíželi tomu zlu a tak si mnozí raději vzali život. Zejména Němci, kteří tvrdili: „Raději zemřít dobrovolně, než se dostat do spárů ruských vojáků.“
Osvoboditelům se promíjelo prakticky všechno. V roce 1996 předalo Rusko některé historické dokumenty, našla se mezi nimi řeč Stalina. Řekl: „Chci, aby Čechoslováci pochopili psychologii, pochopili duši řadového vojáka Rudé armády, aby pochopili, co prožil, že riskoval život, že prošel velkou a nesmírně těžkou cestou.“
Kromě toho se našla zpráva americké novinářky, která navštívila naši vlast krátce po válce a napsala: „Nyní, když válka skončila a Němci odešli, měli tu ruskou okupaci. Kdekoliv člověk viděl Rudou armádu, viděl primitivnost a chudobu. Hodit na krk národa, který měl za sebou sedm těžkých let, špinavé a vyhladovělé vojáky, bylo hrozné. Rudoarmějci, které nechal Stalin na pospas se museli nějak živit. Nosili na rukách ukradené náramkové hodinky, byli špinaví, neoholení, měli beztvaré uniformy prosáklé krví, špínou a olejem. Chovali se jako zvířata. Kradli všechno. Nábytek, hrnce, pánve, nádobí, koberce, záclony, zemědělské nářadí, šicí stroje, ložní prádlo. Vršili to na ukradené vozy a na tom všem posedávali věčně opilí. Znásilňovali ženy a dívky na ulicích.“
Mnohé skutečnosti byly varovným signálem, ale mohli jsme si vybírat? Dalo se nějak bránit? Hodně lidí bylo zklamáno, po počáteční euforii přišlo velké rozčarování. Říkalo se, že nastala jen výměna okupantů. Mnoho našich občanů záhadně zmizelo beze stopy.
Když většina národa procitla, bylo již na všechno pozdě.
