Německá hořkost

Němci měli výsadní postavení v bývalém Rakousko-Uhersku a jen těžko se smiřovali s novou situací po roce 1918. V pohraničí se objevili čeští četníci, úředníci, pošťáci a železničáři, pro jejich děti rostly české menšinové školy, na budovách byly dvojjazyčné nápisy, čeština byla úředním jazykem. Ne všichni se s tím smířili.

Německému obyvatelstvu ale byla zaručena veškerá občanská a politická práva, včetně úplného práva volebního, svobody, tisku, shromažďování a spolčování, práva na komunální samosprávu, byla potvrzena existence národních kulturních institucí, komplexního německého školství od obecných škol až k vysokým školám i všechna práva hospodářská.

Proti republice tak zůstalo jen tvrdé jádro velkoněmeckých nacionalistů (stejně tvrdá nacionalistická politika existovala i v českém prostředí), ale v dvacátých letech převážila u Němců pohraničí smířlivá aktivistická politika, která vyvrcholila i účastí německých ministrů ve vládě (F. Spina, R. Mayr-Harting a L. Czech – němečtí ministři zůstali ve vládě až do jara 1938) a v podstatě pokojným soužitím. 

Situace se zhoršila až ve třicátých letech. Vinu měla mimo jiné i hospodářská krize, ale zejména nástup Nacistů v Německu. Nově vzniklá Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF) přejmenovaná roku 1935 na Sudetoněmeckou stranu vsadila na ostře nacionální politiku a příklon k nacismu. Stala se Hitlerovou „pátou kolonou“ a radikální rétorikou, ohlupující propagandou i obyčejným nátlakem nakonec získala většinu německého obyvatelstva. 

Neustálým kladením nesplnitelných nacionalistických požadavků vyhrotili situaci tak, že krize musela být řešena silou. A opět se provinili Němci jako první. Henleinovské povstání v Sudetech 12. září 1938 (po proslulé Hitlerově řeči na říšském sjezdu NSDAP v Norimberku) bylo skutečnou válkou, při které byli první padlí, tekla krev, hořely domy. Sudetoněmecký „Freikorps“ v síle 40 000 ozbrojenců nebyl jen pro ozdobu, ale aktivně napadal československé četnické a finančnické stanice, postavení vojáků a jednotek SOS. 

Stačí vzpomenout na války o Železnou Rudu v poslední dekádě září, kdy město přešlo v regulérních bojích několikrát z ruky do ruky. Stačí připomenout anexi Ašska ještě před Mnichovem, násilné demonstrace a povstání v Krumlově, Horní Plané, Volarech i jinde. 

Teprve všeobecná mobilizace čs. armády 23. září zabezpečila celé pohraničí. Jisté však je, že sudetští Němci nebyli jen objektem dění, ale velmi aktivním subjektem, který situaci vyhrotil až do hořkého konce. 

Lina, hodná nebo krutá?

Lina Heydrichová řekla:  „Naším předsevzetím nebylo prožít náš život k vlastnímu prospěchu, pro vlastní potěšení, nýbrž naplňovat vznešené ideje všech těch, kdož bojují o svou existenci a o svou víru.“

Heydrich řekl: „Čechům ukážeme, kdo je pánem v domě. Rasově dobří, ale špatně smýšlející jsou ti nejnebezpečnější. Část poněmčit a převychovat, a když to nepůjde, postavit je ke zdi. Dělníkovi dáme tolik žrádla, aby mohl pro nás pracovat.“

Od Heydricha to byl čistý kalkul na rozdíl od K. H. Franka, který Čechy bytostně nenáviděl.

Dne 8. října dal rozpustit tělovýchovnou jednotu Sokol. Osm set představitelů organizace dal poslat do koncentračních táborů! Vedl porady o židovské otázce, kterých se účastnil Eichmann. První transport do Lodže odjel 5. října a z Terezína se záhy stalo ghetto.

Heydrich i jeho žena Lina řekli, že židé jim byli protivní svou duší i psychikou.

Lina Heydrichová popsala svoje zkušenosti v knize, ale ta je prosta jakékoliv sebereflexe. Lina zjevně vidí věci podle svého a nikdy nepřizná pochybení její, manžela i dalších nacistů, kteří se v jejich okolí často pohybovali a podíleli na vyhlazování židů.

O mně

Zajímavý rozhovor

Stierlitze s duchovním, film „17 zastavení jara“
(Stierliz, který se jako nacista jen chová, jinak tajný ruský agent, si proklepává duchovního, kterému hodlá svěřit úkol. Musí si být jistý, že ho zvládne a že dokáže mlčet)

"Viděl jste, co se stalo s Berlínem? Viděl. Je to strašné."

"Co je strašné." 

"Strašné je to, že vy pastor, nejste patriotem germánské státnosti."

"Řekněte mi, a to, že mne pastora, půl roku mučí ve vězení, je nezbytný důsledek vaší státnosti?"

"Ve vězeních vychovávají zbloudilé a ti co nezbloudili, se stali nepřáteli. Musí být likvidováni."

"A to vy rozhodujte, kdo je nevinný a kdo se provinil?"

"Jistě že."

"Takže vy víte o každém vše, kdo se kde zmýlil, kdo se kde nezmýlil. Takže vy víte o každém z nás úplně všechno."

"Víme, co chce národ."

"Národ. Ale vždyť ten národ tvoří lidé. Takže ve jménu národa likvidujete lidi? Řekněte mi a kolikrát v dějinách křesťanství byli jinak smýšlející likvidováni ve jménu toho, aby se ostatní věřící měli lépe."

"Likvidovali kacíře."

"Dobře, takže v boji proti kacířství se církev dopouštěla násilí?"

"Dopouštěla. Násilí proti kacířství trvalo osm století, my jsme získali moc v roce 1933, tak co po nás chcete. Za 11 let jsme zlikvidovali nezaměstnanost, nakrmili jsme Němce. Ano, s použitím násilí proti jinak smýšlejícím, ale jestli jste tak přesvědčený odpůrce, tak neměl byste se víc opírat o materiálno, než o duchovno?"

"Promiňte, nerozumím."

"Třeba že byste zkusil zorganizovat mezi svými farníky nějakou protistátní skupinu."

"Víte, kdybych proti vám začal používat vaše metody, tak bych se nechtěně stal stejným, jako vy. "

"Takže když k vám přijde někdo z vaší farnosti a řekne: „Svatý otče, nesouhlasím s režimem a chci proti němu bojovat.“ 

"Nebudu mu bránit."

"Ano, ale on řekne, chci zabít gaulajtra. Ale gaulajtr má tři děti a ženu na invalidním vozíku. Jak se zachováte?"

"Nevím."

"A když se vás na toho mladého muže budu ptát, řeknete mi to?"

"Vám já neřeknu nic." 

Duchovní nakonec říká:
"Víte, kdybych proti vám začal používat vaše metody, tak bych se nechtěně stal stejným, jako vy.
Přemýšlím nad tou větou z rozhovoru a přemýšlím nad tím, že tohle se opakuje v průběhu mnoha století. Je to stejné dnes jako kdysi. Vždy, když se budeme chovat tak, jak se chová gauner, budeme také gauneři, když nám někdo škodí a pomlouvá a my budeme také, budeme stejní pomlouvači a padouši. Nic jiného."

Tuhle scénu jsem viděla několikrát a pokaždé si z ní něco vzala.

Myslím si, že to však neznamená, že by se člověk neměl bránit. Ovšem jak? Je to o to těžší, pokud se nemůžeme bránit. Ale přesto se člověk nesmí vzdát a srazit k zemi. Lidé se k vám budou chovat tak, jak dovolíte, aby se k vám chovali.

Z toho vyplývá, že člověk musí mít svou cenu. Tu cenu si určuje sám, svým postojem, chováním, pevným rozhodnutím, svojí prací a dobrou pověstí, ale ne tou, která je vykoupena penězi. Prací člověka, který ukáže druhým, že je hoden nosit hrdě svoje jméno, nikoliv však povýšeně.

Pokud je člověk lump, brzy se to o něm ví a těžko s tím něco nadělá, bude zase "king" jen mezi stejnými „lumpy“, jako je on a hlavně - šťastnější nebude. Žádný člověk nenachází své štěstí v penězích a majetku, to je jen dočasná záležitost a slepota.

Štěstí je v dávání, ne braní a štěstí je skutečné, jen je-li sdíleno.

Kořeny česko-německých problémů

Kořeny sudetoněmeckého „národoveckého“ boje nelze hledat jen v bývalé české a moravské „domovině“ sudetských Němců, ani v česko-německých vztazích.

Nenávistná protičeskoslovenská propaganda byla velkou měrou zanášena do Československa z Vídně, Berlína či Bavorska od samého počátku, a s agitací na těchto myšlenkových základech bylo jistě obtížné pro obyčejné Němce hledat v novém Československu pozitivní vztah k této demokratické republice. V jak velké míře byli národovečtí agitátoři z dvacátých let spoluzodpovědní za dodnes trvající potíže v česko-německých vztazích, zatím však nikdo nezkoumal.

České země byly s oblibou prezentovány jako „klín v německém prostoru“ a nikoliv jako rovnoprávný sousední stát.

Mnichovská dohoda se jevila jako poslední pokus o záchranu a poválečný odsun Němců byl katastrofou. Němci mají tím lepší vztah k Čechům, čím menšího historického vzdělání se jim dostalo. Němci stále ještě pohlížejí na české dějiny pouze jako na součást dějin německých. Češi nejsou rovnoprávnými partnery a nositelé státoprávních tradic České koruny, nýbrž jen jako etnicky vymezená skupina obyvatelstva v dějinách Svaté říše římské a habsburské monarchie, která si uzurpovala po první světové válce právo na sebeurčení na úkor svých německých sousedů, aby je po druhé světové válce dokonce vyhnala z jejich domovů.

Čechy jako každý jiný evropský národ jsou schopni vnímat pouze ti Němci, kteří nečtou poučnou historickou literaturu, nýbrž raději do Čech jen cestují, znají Prahu a netuší, že se v Karlových Varech kdysi mluvilo německy.

Ernst Frank, bratr K. H. Franka dodnes obhajuje svého bratra, který bytostně Čechy nenáviděl.