"Příteli, děkuji ti za všechno. Hodně jsi mne toho naučil. Naučil jsi mne milovat a ve jménu této lásky nenávidět ty, kteří přinášejí německému národu otroctví."
"Tohle napsal z obavy před gestapem."
"Otroctví německému národu, jak sám jistě chápete, přinášejí hordy bolševiků a americká vojska, nemám pravdu?"
"Ale co když vám otroctví přinesl Hitler. Nacisté."
"Šílený maniak vystavil miliony lidí bombardování a sám si sedí, padouch jeden v bezpečí bunkru a kouká se na filmy spolu se svojí bandou."
"Taková je skutečnost, taková je pravda."
"Je třeba, aby někteří lidé se obětovali ve jménu Německa. Ano ve jménu Německa."
"Mezi pojmy Německo a třetí říše je obrovský rozdíl."
Rozhovor
Můj oblíbený
Film 17 zastavení jara
středa 21. listopadu 2012
neděle 18. listopadu 2012
17. zastavení jara
„Tady se peče něco divného. Dnes si mne zavolal šéf. Jsou to fantastové, ti naši šéfové. Oni si můžou fantazírovat, když nemají konkrétní práci a dávat příkazy by dokázala i cvičená opice v cirkusu. Začal si náramně brousit zuby na jediného člověka, ke kterému jsem cítil sympatie. Klidný, nikomu nepodlézá, žádná hysterie ani okázalá horlivost. Příliš totiž nevěřím těm, co se pořád motají kolem vedení a za každou cenu diskutují na partajních schůzích. Samí omezenci, žvanilové a budiž ničemové. A tenhle je nemluva. Mám rád nemluvy. Jestli je nemluva přítel, pak je to přítel, jestli je nepřítel, pak je nepřítel. Vážím si jich, člověk se u nich má čemu přiučit. Znám toho člověka osm let, je vytesán z křemene a oceli“.
„Člověče, co je to za básnické přívlastky.“
„ Přívlastky ponechte našim stranickým bonzům. My se musíme vyjadřovat podstatnými jmény a slovesy. Nemůžu uvěřit, že by ten člověk byl nepoctivý. Já také ne a asi o tom budeme muset takticky přesvědčit šéfa. No co, třeba si přeje, aby byl ten člověk nepoctivý, proč mu to rozmlouvat, ať má tedy radost. Vedení bude vyžadovat důkazy. Ale co budeme dělat? Osobně si myslím, že člověk má až do konce zůstat poctivý sám k sobě. To pak určuje další jeho činy a jednání. Činy a jednání to je totéž drahý příteli. Dávám tedy možnost zůstat poctivý. Vezměte si materiály a vypracujte vlastní závěr. Až do konce poctivý. Budu z něj vycházet, až budu šéfovi referovat o výsledku inspekce. Proč to mám udělat právě já? A co vaše poctivost příteli? Kdepak je? Je snadné radit ostatním, aby byli poctiví, ale každý sám za sebe se snaží svoji nepoctivost přeonačit na poctivost. Aby ospravedlnil sebe i své jednání. Nemám pravdu? Napíšu hlášení, že znám toho člověka řadu let a můžu se za něj plně zaručit. No jste pašák, vždy jsem si vás vážil a plně vám důvěřoval a nyní jsem se mohl opět přesvědčit o vaší počestnosti."
"Děkuji vám.“
„ Vy mně nemáte co děkovat, to já děkuji vám.“
Rozhovor dvou lidí z mého oblíbeného filmu na pokračování „17 zastavení jara“. Hodně mi dal a mnohé vysvětlil. Vynikající seriál o zákulisí druhé světové války, také o cti, zlobě i hlouposti ale i beznaději, strachu i nutnosti dělat určité věci v daný čas, protože si to člověk zvolil.
Navíc vynikající herci a jejich výkony.
„Člověče, co je to za básnické přívlastky.“
„ Přívlastky ponechte našim stranickým bonzům. My se musíme vyjadřovat podstatnými jmény a slovesy. Nemůžu uvěřit, že by ten člověk byl nepoctivý. Já také ne a asi o tom budeme muset takticky přesvědčit šéfa. No co, třeba si přeje, aby byl ten člověk nepoctivý, proč mu to rozmlouvat, ať má tedy radost. Vedení bude vyžadovat důkazy. Ale co budeme dělat? Osobně si myslím, že člověk má až do konce zůstat poctivý sám k sobě. To pak určuje další jeho činy a jednání. Činy a jednání to je totéž drahý příteli. Dávám tedy možnost zůstat poctivý. Vezměte si materiály a vypracujte vlastní závěr. Až do konce poctivý. Budu z něj vycházet, až budu šéfovi referovat o výsledku inspekce. Proč to mám udělat právě já? A co vaše poctivost příteli? Kdepak je? Je snadné radit ostatním, aby byli poctiví, ale každý sám za sebe se snaží svoji nepoctivost přeonačit na poctivost. Aby ospravedlnil sebe i své jednání. Nemám pravdu? Napíšu hlášení, že znám toho člověka řadu let a můžu se za něj plně zaručit. No jste pašák, vždy jsem si vás vážil a plně vám důvěřoval a nyní jsem se mohl opět přesvědčit o vaší počestnosti."
"Děkuji vám.“
„ Vy mně nemáte co děkovat, to já děkuji vám.“
Rozhovor dvou lidí z mého oblíbeného filmu na pokračování „17 zastavení jara“. Hodně mi dal a mnohé vysvětlil. Vynikající seriál o zákulisí druhé světové války, také o cti, zlobě i hlouposti ale i beznaději, strachu i nutnosti dělat určité věci v daný čas, protože si to člověk zvolil.
Navíc vynikající herci a jejich výkony.
pondělí 12. listopadu 2012
Velký osvoboditel?
V tomto měsíci si připomínáme památný výstřel z Aurory a následné události, které ovlivnily život i v naší zemi na dlouhá léta potom.
V onom radostném opojení v prvních dnech míru, po dlouhých letech strádání a beznaděje přichází osvobození a s ním i osvoboditel. Nikdo v té době nevěděl a ani o tom nepřemýšlel, co přijde s hrdinstvím sovětských vojáků. Jistě, že jim nelze upřít jejich obrovskou zásluhu. Avšak s velkými osvoboditeli přijeli na tancích zároveň imperátoři, kteří si nechali za osvobození velmi draze a na dlouho zaplatit.
V opojení prvních dnů míru si málokdo mohl uvědomit, co pro nás bude znamenat skutečnost, že jsme se po prapodivných diplomatických tazích světových mocností na sklonku války ocitli v zájmové sféře Sovětského svazu. Mýlil by se ten, kdo by myslel, že jen Sověti byly příčinou následných událostí, které uvrhly naši zemi do hluboké totality.
Výsledky Jaltské konference prostému člověkovi nemohly mnoho říci a nikdo v té době nepřemýšlel, proč Američané neosvobodili větší část našeho území a přenechali ho jednotkám Rudé armády. Nic nebylo náhodné, ani ve zdánlivě chaotické válce, ani omylem. Byla to realita a s tou se převážná část národa ztotožnila.
Až moc ztotožnila. Bohužel pro nás.
V onom radostném opojení v prvních dnech míru, po dlouhých letech strádání a beznaděje přichází osvobození a s ním i osvoboditel. Nikdo v té době nevěděl a ani o tom nepřemýšlel, co přijde s hrdinstvím sovětských vojáků. Jistě, že jim nelze upřít jejich obrovskou zásluhu. Avšak s velkými osvoboditeli přijeli na tancích zároveň imperátoři, kteří si nechali za osvobození velmi draze a na dlouho zaplatit.
V opojení prvních dnů míru si málokdo mohl uvědomit, co pro nás bude znamenat skutečnost, že jsme se po prapodivných diplomatických tazích světových mocností na sklonku války ocitli v zájmové sféře Sovětského svazu. Mýlil by se ten, kdo by myslel, že jen Sověti byly příčinou následných událostí, které uvrhly naši zemi do hluboké totality.
Výsledky Jaltské konference prostému člověkovi nemohly mnoho říci a nikdo v té době nepřemýšlel, proč Američané neosvobodili větší část našeho území a přenechali ho jednotkám Rudé armády. Nic nebylo náhodné, ani ve zdánlivě chaotické válce, ani omylem. Byla to realita a s tou se převážná část národa ztotožnila.
Až moc ztotožnila. Bohužel pro nás.
sobota 27. října 2012
Apokalypsa, rozhovor - Marlon Brando a Martin Seen
"NEMÁTE PRÁVO MNE NAZVAT VRAHEM, MÁTE PRÁVO MNE ZABÍT, NA TO MÁTE PRÁVO, ALE NEMÁTE PRÁVO MNE SOUDIT.
SLOVY SE NEDÁ POPSAT, CO JE NUTNÉ SDĚLIT TĚM, KDO NEVĚDÍ, CO ZNAMENÁ HRŮZA.
CHCI SI TU HRŮZU PAMATOVAT."
Z filmu Apokalypsa, stojí za podívání. Martin Seen i Marlon Brando navíc podali vynikající herecký výkon. Film je možná zdlouhavý v některých scénách, ale má to tak být. Kdo chce pochopit, pochopí, film je pro náročného diváka.
Proč vůbec jsou války? Jsou tu od dob, co je člověk na zemi. Věčný boj o moc, území, bohatství jiných národů. To vše přeroste v nenávist, bratr bojuje proti bratrovi. Ale nakonec dojdou poznání, jak nesmyslné to všechno je. Stojí to za ty lidské životy, utrpení, hrůzu? Ti nahoře však rozhodli a poslali kluky do války.
Nikdy se nemůžeme být jisti mírem. Nikdy, dokud bude člověk na zemi. Bohužel.
SLOVY SE NEDÁ POPSAT, CO JE NUTNÉ SDĚLIT TĚM, KDO NEVĚDÍ, CO ZNAMENÁ HRŮZA.
CHCI SI TU HRŮZU PAMATOVAT."
Z filmu Apokalypsa, stojí za podívání. Martin Seen i Marlon Brando navíc podali vynikající herecký výkon. Film je možná zdlouhavý v některých scénách, ale má to tak být. Kdo chce pochopit, pochopí, film je pro náročného diváka.
Proč vůbec jsou války? Jsou tu od dob, co je člověk na zemi. Věčný boj o moc, území, bohatství jiných národů. To vše přeroste v nenávist, bratr bojuje proti bratrovi. Ale nakonec dojdou poznání, jak nesmyslné to všechno je. Stojí to za ty lidské životy, utrpení, hrůzu? Ti nahoře však rozhodli a poslali kluky do války.
Nikdy se nemůžeme být jisti mírem. Nikdy, dokud bude člověk na zemi. Bohužel.
středa 10. října 2012
Kult hákového kříže, Edward Norton a Edward Furlog
Zlo plodí jen další zlo a nikam nevede. Je zdrojem další nenávisti a nese smrt. Zbytečnou.Dobře to pojal film „Kult hákového kříže“Stojí za to. Vynikající výkon Edwarda Notrtona a Edwarda Furlonga. Film, který by měli promítat ve školách.
Něco z filmu. Řekla bych to stěžejní.
„Mám štěstí, že jsem poznal, co je zlo. To zlo mě užíralo a bylo by mě zabilo. Pořád jsem se ptal sám sebe, proč se to muselo stát. Já býval pořád naštvaný. Nemohl jsem se toho pocitu zbavit. Zabil jsem dva lidi a cítil jsem se stejně. A to je ta hrůza, už mě nebaví být pořád jen naštvaný. Už toho mám dost. Nechci ti nic radit, jen chci, abys to pochopil, protože ty si můj nejlepší přítel. Rozumíš mi?“
Nenávist je přítěž. Život je moc krátký na to, abyste byl pořád naštvaný. Prostě to nestojí za to.
Citát
„Nejsme nepřátelé, ale přátelé. Nesmíme být nepřátelé. I když nás může ovládnout zlost, nesmí přerušit naše pouto lásky. Mystické struny naší paměti nepochybně mohou znovu vzkřísit ty lepší stránky naší povahy.“
úterý 9. října 2012
Vjačeslav Tichonov a 17. zastavení jara
"Umění starých Řeků je příliš humanisticky rozplizlé."
"Římané jsou tvrdší, zdá se, že mají k nám Němcům blíž. Ne nadarmo považuje Mussolini Caesara za prvního fašistu. Řeky zajímá člověk, zatímco Římany idea vnitřní logika."
„Ano, hrdina je objektem napodobování, děti si na něj musí hrát, že? Proč mlčíte? Proč mi neodporujete, vy si to přeci nemyslíte. Nemáte přeci rád mohutné trupy a hrdě vztyčené tupé hlavy, že? Měl jste přeci nepříjemnosti.“
„Nepříjemnosti? Jestli se koncentrák dá považovat za nepříjemnost. Naučil jsem se, že mám diskutovat jen s těmi, kterým věřím. A věřil jsem jen jedinému člověku. Svému bratrovi.“
„Jak můžete takhle žít, že nikomu nevěříte. Jak můžete žít? Žiju, žiju! A já vám z nějakého důvodu věřím.“
„Řekl jste, že mi věříte. Proč?“
„Nevím.“
Rozhovor Stierlitze s člověkem, který se má stát jeho spojkou.
Nezapomenutelných „17. zastavení jara“ s Vjačeslavem Tichonovem
"Římané jsou tvrdší, zdá se, že mají k nám Němcům blíž. Ne nadarmo považuje Mussolini Caesara za prvního fašistu. Řeky zajímá člověk, zatímco Římany idea vnitřní logika."
„Ano, hrdina je objektem napodobování, děti si na něj musí hrát, že? Proč mlčíte? Proč mi neodporujete, vy si to přeci nemyslíte. Nemáte přeci rád mohutné trupy a hrdě vztyčené tupé hlavy, že? Měl jste přeci nepříjemnosti.“
„Nepříjemnosti? Jestli se koncentrák dá považovat za nepříjemnost. Naučil jsem se, že mám diskutovat jen s těmi, kterým věřím. A věřil jsem jen jedinému člověku. Svému bratrovi.“
„Jak můžete takhle žít, že nikomu nevěříte. Jak můžete žít? Žiju, žiju! A já vám z nějakého důvodu věřím.“
„Řekl jste, že mi věříte. Proč?“
„Nevím.“
Rozhovor Stierlitze s člověkem, který se má stát jeho spojkou.
Nezapomenutelných „17. zastavení jara“ s Vjačeslavem Tichonovem
neděle 8. července 2012
úterý 26. června 2012
Z jednoho neštěstí do druhého aneb - z bláta do louže
Nešťastné převratové události a zlomení dr. Edvarda Beneše
Ze všech stran tísněný dr. Beneš, zastrašovaný hrozbami sovětské intervence, se dotázal ministra národní obrany Ludvíka Svobody, zda je armáda schopna zajistit demokratický a ústavní vývoj v zemi. „Nezávislý“, ale komunistům povolný ministr obrany v den puče nepustil vojsko z kasáren a prohlásil, že „armáda jde s lidem a kdokoliv narušuje jednotu národa, je nebezpečím a musí být odstraněn“.
Po tomto postoji muže, na kterého prezident spoléhal nejvíce, Beneš demisi podepsal.
Gottwald tak mohl 25. února jásajícím davům na Staroměstském náměstí triumfálně oznámit „porážku reakce“.
Beneš: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář - je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
Pro pochopení prezidentova kroku bude vhodné citovat jeho názor, který vyslovil při podpisu demise před delegací vedenou Gottwaldem: „…ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přejete, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu prezidentu – Osvoboditeli -, Věrni zůstaneme´. Jestli tak činím, tedy jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že jsou mu cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali kulturní vyspělost, věrnost a demokratický smysl našeho lidu."
Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí.
Snažím se představit si, jak muselo být dr. Benešovi v oněch nešťastných převratových dnech, na něž mohl mít on a malá hrstka odvážných pramalý vliv. Je naivní domnívat se, že by se ještě dalo něco zvrátit. Nastává doba přetvářky, útlaku, doba temna.
Ze všech stran tísněný dr. Beneš, zastrašovaný hrozbami sovětské intervence, se dotázal ministra národní obrany Ludvíka Svobody, zda je armáda schopna zajistit demokratický a ústavní vývoj v zemi. „Nezávislý“, ale komunistům povolný ministr obrany v den puče nepustil vojsko z kasáren a prohlásil, že „armáda jde s lidem a kdokoliv narušuje jednotu národa, je nebezpečím a musí být odstraněn“.
Po tomto postoji muže, na kterého prezident spoléhal nejvíce, Beneš demisi podepsal.
Gottwald tak mohl 25. února jásajícím davům na Staroměstském náměstí triumfálně oznámit „porážku reakce“.
Beneš: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář - je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
Pro pochopení prezidentova kroku bude vhodné citovat jeho názor, který vyslovil při podpisu demise před delegací vedenou Gottwaldem: „…ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přejete, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu prezidentu – Osvoboditeli -, Věrni zůstaneme´. Jestli tak činím, tedy jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že jsou mu cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali kulturní vyspělost, věrnost a demokratický smysl našeho lidu."
Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí.
Snažím se představit si, jak muselo být dr. Benešovi v oněch nešťastných převratových dnech, na něž mohl mít on a malá hrstka odvážných pramalý vliv. Je naivní domnívat se, že by se ještě dalo něco zvrátit. Nastává doba přetvářky, útlaku, doba temna.
neděle 17. června 2012
Heydrich řekl
Heydrich se přede mnou zastavil a řekl: „V zahraničí nás považují za katany, že ano?“ A potom dodal: „Pro samého jedince je to přímo nesnesitelné, ale musíme být tvrdí jako žula, jinak se dílo našeho vůdce zhroutí, jednou nám budou blahořečit, že jsme to vzali na sebe.“
Carl J. Burckhardt
Carl J. Burckhardt
čtvrtek 7. června 2012
Bezvýchodná situace?
Ve světě přibývá terorismu, fanatismu, násilí. Každý z toho má obavy. Není se co divit.
Islám je po křesťanství druhé nejpočetnější a nejrychleji rostoucí náboženství na světě. Náboženství čítá více jak miliardu věřících a číslo každým rokem roste o další tisíce lidí.
Vedle křesťanství a židovství je islám třetím světovým náboženstvím vyznávajícím jednoho Boha. V muslimském světě je nazýván Alláh. Používají ho i arabsky mluvící křesťané.
Zakladatelem islámu, prorok Mohamed (Muhammad), který se narodil na Arabském poloostrově v 70. letech 6. století, znal z vyprávění Židů žijících v oázách Arabského poloostrova některé starozákonní příběhy.
V Koránu, svaté knize muslimů, který ve svém jádru pochází přímo od proroka Mohameda, jsou pasáže, kde se mluví o Ježíši se skutečnou úctou. Za Syna Božího muslimové Ježíše nepovažují, pouze za největšího z proroků před Mohamedem. Korán zmiňuje také Marii, matku Ježíše a její panenské početí.
Ani islám není zcela jednotné náboženství. Krátce po Mohamedově smrti nastalo k rozdělení mezi muslimy a postupně během historie se odtrhávaly různé skupiny a tvořily sekty. Největší jsou dvě skupiny, početnější sunnité, kteří zachovávají poměrně strohou formu islámu s přísným monoteizmem a neortodoxní ší´ité, kteří mimo jiné uctívají také mučedníky, k jejichž hrobům konají dlouhé poutě.
Být muslimem neznamená jenom věřit v pravdy o Bohu. Slovo islám, jež znamená „odevzdanost do vůle Boží“, je především životní praxí. Život zbožného muslima je vystavěn na pěti pilířích.
1. Vyznání víry
2. Povinnost modlitby
3. Půst
4. Poskytování almužny
5. Putovat do Mekky alespoň jednou za život
Dalším posvátným místem je hrob proroka Mohameda v Medíně a chrámová hora v Jeruzalémě, kde stával židovský chrám (zničil ho římský vojevůdce Titus roku 70 po Kristu). Muslimové věří, že z tohoto místa vystoupil Mohamed při své noční cestě do nebe, jak se o tom v náznacích zmiňuje Korán.
Nejspornějším, a také nejcitlivějším místem je džihád. Někdy je řazen mezi povinnosti věřících muslimů. Tento pojem doslovně znamená „úsilí“ a bývá někdy vykládán ve smyslu „svaté války“. Muslimové skutečně svoji víru již za Mohameda šířili „ohněm a mečem“, díky čemuž se jim podařilo během krátké doby ovládnout velké území. Ovšem nebyli jediní. Bible samotná je dosti plná krveprolití.
V současné době chápou moderní muslimové džihád především jako duchovní boj, který má vést každý muslim ve svém srdci za prohloubení osobní zbožnosti a nenásilné misijní činnosti.
Islamistické teroristy, kteří zneužívají islám pro své násilné fanatické cíle, nelze v žádném případě ztotožňovat s pravověrným islámem.
Mohameda zaujal kdysi zejména příběh o Abrahámovi (Ibrahím), jeho smlouvě s Bohem a synu Izmaelovi (Ismá´íl), od něhož odvozovali svůj původ Arabové. Mohamed se v mládí setkal i s arabskými křesťany, od nich se dozvěděli o Ježíšovi. Znal tedy evangelium, ale ne úplně a ne v pravověrné podobě.
Abrahám a jeho žena Sára jsou pohřbeni v palestinském Hebronu, směřují sem každoročně statisíce židovských, muslimských i křesťanských poutníků. Hebron je největší palestinské město. Žije tu ovšem i několik tisíc židovských osadníků. Abrahám, který sem přišel z Mezopotámie, se rozhodl koupit tady pro svou rodinu pozemek na pohřbívání. Aby už nebyl cizí člověk, ale aby tu něco vlastnil. A tak si koupil jeskyni Machpela. Jenže hrobky patriarchů nejsou pouze místem modlitby, ale také tvrdého souboje židovských a muslimských radikálů. Židovské a muslimské modlitby k Abrahámovi dělí neprůstřelné sklo. Muslimové nesmí do židovské a opačně, jen křesťan se může podívat do obou polovin. Důvody opatření jsou však jasné - před 16 lety pronikl do mešity židovský terorista a samopalem postřílel tři desítky modlících se muslimů. Izrael nedávno zařadil hrobku v Hebronu na svůj seznam národního kulturního dědictví. To vyvolává u muslimů rozhořčení a neustálé spory. Židé tu nemají co dělat, tvrdí muslimové, hrobka ani není na území Izraele. Je to čistě muslimské posvátné místo.
A co na to jeden židovský návštěvník?
„Je bezvýchodné, když dvě velká náboženství takto bojují o stejnou věc. Před chvílí jsem koukal skrz to okno. V jednu chvíli jsem se setkal očima s mým vrstevníkem, muslimským klukem. Je zvláštní, že se tu můžeme potkat jen takhle. Na druhou stranu si však myslím, že to je naše místo. Ať sem klidně chodí i muslimové a křesťané. Ale tohle místo samozřejmě patří židovskému národu.“
Co se týče existence židovského státu na muslimském teritoriu, jde věřícím muslimům v podstatě o otázku, kdo je pravý Bůh. Je to Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův nebo Bůh Abrahamův, Izmaelův a Ezauův? Pokud bude sebemenší část území v "domě islámu" obsazena židovským státem, je jeho pouhá existence - přísně vztato - vyhlášením Alláhova bankrotu. Johannes Gerloff
Přemýšlím o lidech
Islám je po křesťanství druhé nejpočetnější a nejrychleji rostoucí náboženství na světě. Náboženství čítá více jak miliardu věřících a číslo každým rokem roste o další tisíce lidí.
Vedle křesťanství a židovství je islám třetím světovým náboženstvím vyznávajícím jednoho Boha. V muslimském světě je nazýván Alláh. Používají ho i arabsky mluvící křesťané.
Zakladatelem islámu, prorok Mohamed (Muhammad), který se narodil na Arabském poloostrově v 70. letech 6. století, znal z vyprávění Židů žijících v oázách Arabského poloostrova některé starozákonní příběhy.
V Koránu, svaté knize muslimů, který ve svém jádru pochází přímo od proroka Mohameda, jsou pasáže, kde se mluví o Ježíši se skutečnou úctou. Za Syna Božího muslimové Ježíše nepovažují, pouze za největšího z proroků před Mohamedem. Korán zmiňuje také Marii, matku Ježíše a její panenské početí.
Ani islám není zcela jednotné náboženství. Krátce po Mohamedově smrti nastalo k rozdělení mezi muslimy a postupně během historie se odtrhávaly různé skupiny a tvořily sekty. Největší jsou dvě skupiny, početnější sunnité, kteří zachovávají poměrně strohou formu islámu s přísným monoteizmem a neortodoxní ší´ité, kteří mimo jiné uctívají také mučedníky, k jejichž hrobům konají dlouhé poutě.
Být muslimem neznamená jenom věřit v pravdy o Bohu. Slovo islám, jež znamená „odevzdanost do vůle Boží“, je především životní praxí. Život zbožného muslima je vystavěn na pěti pilířích.
1. Vyznání víry
2. Povinnost modlitby
3. Půst
4. Poskytování almužny
5. Putovat do Mekky alespoň jednou za život
Dalším posvátným místem je hrob proroka Mohameda v Medíně a chrámová hora v Jeruzalémě, kde stával židovský chrám (zničil ho římský vojevůdce Titus roku 70 po Kristu). Muslimové věří, že z tohoto místa vystoupil Mohamed při své noční cestě do nebe, jak se o tom v náznacích zmiňuje Korán.
Nejspornějším, a také nejcitlivějším místem je džihád. Někdy je řazen mezi povinnosti věřících muslimů. Tento pojem doslovně znamená „úsilí“ a bývá někdy vykládán ve smyslu „svaté války“. Muslimové skutečně svoji víru již za Mohameda šířili „ohněm a mečem“, díky čemuž se jim podařilo během krátké doby ovládnout velké území. Ovšem nebyli jediní. Bible samotná je dosti plná krveprolití.
V současné době chápou moderní muslimové džihád především jako duchovní boj, který má vést každý muslim ve svém srdci za prohloubení osobní zbožnosti a nenásilné misijní činnosti.
Islamistické teroristy, kteří zneužívají islám pro své násilné fanatické cíle, nelze v žádném případě ztotožňovat s pravověrným islámem.
Mohameda zaujal kdysi zejména příběh o Abrahámovi (Ibrahím), jeho smlouvě s Bohem a synu Izmaelovi (Ismá´íl), od něhož odvozovali svůj původ Arabové. Mohamed se v mládí setkal i s arabskými křesťany, od nich se dozvěděli o Ježíšovi. Znal tedy evangelium, ale ne úplně a ne v pravověrné podobě.
Abrahám a jeho žena Sára jsou pohřbeni v palestinském Hebronu, směřují sem každoročně statisíce židovských, muslimských i křesťanských poutníků. Hebron je největší palestinské město. Žije tu ovšem i několik tisíc židovských osadníků. Abrahám, který sem přišel z Mezopotámie, se rozhodl koupit tady pro svou rodinu pozemek na pohřbívání. Aby už nebyl cizí člověk, ale aby tu něco vlastnil. A tak si koupil jeskyni Machpela. Jenže hrobky patriarchů nejsou pouze místem modlitby, ale také tvrdého souboje židovských a muslimských radikálů. Židovské a muslimské modlitby k Abrahámovi dělí neprůstřelné sklo. Muslimové nesmí do židovské a opačně, jen křesťan se může podívat do obou polovin. Důvody opatření jsou však jasné - před 16 lety pronikl do mešity židovský terorista a samopalem postřílel tři desítky modlících se muslimů. Izrael nedávno zařadil hrobku v Hebronu na svůj seznam národního kulturního dědictví. To vyvolává u muslimů rozhořčení a neustálé spory. Židé tu nemají co dělat, tvrdí muslimové, hrobka ani není na území Izraele. Je to čistě muslimské posvátné místo.
A co na to jeden židovský návštěvník?
„Je bezvýchodné, když dvě velká náboženství takto bojují o stejnou věc. Před chvílí jsem koukal skrz to okno. V jednu chvíli jsem se setkal očima s mým vrstevníkem, muslimským klukem. Je zvláštní, že se tu můžeme potkat jen takhle. Na druhou stranu si však myslím, že to je naše místo. Ať sem klidně chodí i muslimové a křesťané. Ale tohle místo samozřejmě patří židovskému národu.“
Co se týče existence židovského státu na muslimském teritoriu, jde věřícím muslimům v podstatě o otázku, kdo je pravý Bůh. Je to Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův nebo Bůh Abrahamův, Izmaelův a Ezauův? Pokud bude sebemenší část území v "domě islámu" obsazena židovským státem, je jeho pouhá existence - přísně vztato - vyhlášením Alláhova bankrotu. Johannes Gerloff
Přemýšlím o lidech
středa 6. června 2012
Islám – nesnadné téma?
Islám je po křesťanství druhé nejpočetnější a nejrychleji rostoucí náboženství na světě.
Přibývá houfně i mešit. Už ne jen v tradičních muslimských státech, ale i v evropských velkoměstech. V Londýně, kde se rádi usidlují cizinci vyznávající islám, španělské Córdobě, německém Mannheimu nebo v Římě. Tam stavbu mešity vyvolalo řadu negativních reakcí. U nás jsou mešity v Brně a Praze.
Islám učí, že svět je rozdělen na dvě mocenské oblasti. Jednou oblastí je ta, kde platí islámský právní řád, to je „dům pokoje“. Spadají sem všechny země, kde je islám státním náboženstvím. Druhou oblastí je „dům války“. Patří sem všechny (dosud) neislámské země.
Už zde je patrný zásadní rozdíl mezi islámským a křesťanským světem. Pro křesťana je Boží království v srdci člověka. V islámu rozhoduje právní řád panující v určité oblasti. Tak se mohou stát „domem islámu“ i státy s velkým počtem nemuslimského obyvatelstva.
Podle koránu jsou židé, křesťané i pohané lidé druhého řádu. Lidé druhého řádu mají „právo na existenci“ (prozatím). Není rozhodující, co si myslí, co cítí a čemu věří, rozhoduje právní řád, v nějž muslimové věří. Proto také bylo v dějinách možné, aby spolu muslimové, židé a křesťané po staletí žili – pod islámskou vládou.
Prostředkem, jak postupně islamizovat svět je znám jako „džihád“ (svatá válka). Nejspornější a nejcitlivější místo. Je řazen mezi povinnosti věřících muslimů. Muslimové skutečně svoji víru již za Mohameda šířili „ohněm a mečem“, díky čemuž se jim podařilo během krátké doby ovládnout velké území. Ovšem nebyli jediní. Bible samotná je dosti plná krveprolití.
Teroristické či sebevražedné útoky nejsou zdaleka jedinou formou boje. Síla není všechno, síla nestačí. „Džihád“ vyzývá nevěřící, aby se dobrovolně podřídili. Hojně muslimů žije v Německu. K „džihádu“ patří i výzva islámského centra v Německu, aby se muslimové ženili s Němkami. Vše, co slouží k šíření islámu je „svatá válka“, i metody, které my nazýváme misií.
Je vůbec nějaká vyhlídka na smír? Těžko říci. Mírový proces je v zásadním rozporu s ideologií islámu.
V jedné anketě se vyslovilo více jek 70% dotázaných Palestinců pro pokračování sebevražedných atentátů na Izrael! Důvody se dají hledat všude, ale je jeden hlavní důvod. Náboženský.
Jedno východisko islám nabízí. Je-li nepřítel příliš silný a nelze ho přemoci, je možné dohodnout příměří. Ale…
Příklad lze nalézt v životě Mohameda. V roce 628 se chtěl jako poutník vrátit do svého rodného města Mekky. Město však ovládaly silné kmeny Kurejšitů, které se nemínily podrobit jeho nadvládě. Ten uzavřel tedy příměří. Kurejšité se necítili ohroženi a odzbrojili. No a v roce 630 vpochodoval Mohamed s 10 000 vojáky do Mekky, došlo k obrovskému krveprolití a porušení smlouvy.
Muslimové na to mají pohotové vysvětlení a ospravedlnění. Vše posloužilo ke cti Alláhově.
I když je snaha o jistý dialog, stále existuje napětí. Vzájemná zaujatost a nevraživost je poměrně velká. Všechno jen zhoršují útoky zfanatizovaných muslimů na křesťanské a civilní budovy. Působí obrovské ztráty. Ty lidské se vyčíslit nedají. Zejména ty z 11. září.
Moc nepomáhá ani fakt, že v současné době mají moderní muslimové džihád chápat především jako duchovní boj, který má vést každý muslim ve svém srdci za prohloubení osobní zbožnosti a nenásilné misijní činnosti.
Člověk by rád věřil tomu, že se situace bude zlepšovat, ovšem skutečnosti tomu příliš nenasvědčují, zejména díky neustále rostoucímu terorismu a díky lidem, kteří si najdou cesty, aby mohli uskutečňovat svoje osobní nesmyslné plány, škodit a ničit.
Moše Šaron řekl: „Ukončení konfliktu je nesmysl. Tento konflikt je válkou mezi Alláhem a jeho nepřáteli. I kdyby si muslimové pravý mír přáli, nesmějí žádnou mírovou dohodu uzavřít. Byla by to z islámského hlediska kapitulace Alláha, o němž muslimové nikdy nepřestanou věřit, že je všemohoucí.“
To člověk je původcem zla. Původcem zla tehdy, když si Bibli, Korán, v podstatě cokoliv vykládá po svém. Zavrhovat ty, co vyznávají jiná náboženství, není cesta, ale přesto by měl člověk být na pozoru před lidmi, kteří jen volí vhodná slova, jsou dobrými vůdci a manipulátory. "
Z náboženství člověk by člověk neměl mít strach, ale před fanatiky je třeba se mít na pozoru.
středa 9. května 2012
Göring a Göring - stejné krve a přeci tak rozdílní
Ze svého sídla Carinhall vydal Hermann Göring rozkaz zničit Guernicu, ale z Carinhall vydával také rozkazy bombardovat Barcelonu, Varšavu, Moskvu, Coventry, Bělehrad, Krakov, Leningrad.
A právě do Carinhall (luxusní sídlo, jež nese jméno jeho první ženy, kterou velmi miloval) se vrátil poté, co ho Hitler v roce 1942 veřejně ponížil kritikou po náletech spojeného letectva.
Ponížen se uchýlil do soukromí svého blahobytu, kterým se tak rád obklopoval. Nestyděl se krást vše, co se z okupovaných území dalo vzít. Vzácné obrazy, sbírky, koberce, sochy, zkrátka skvostná umělecká díla a nejen to. Mnoho věcí se už nikdy nepodařilo najít a vrátit tam, kam patří.
Blahobyt si ostatně užíval rád už jako mladý, v sídle dr. Epensteina, zámožného muže původem z židovské rodiny, který byl nejen Hermannovým kmotrem, ale především milencem Hermannovy matky.
Hermann Göring se po Hitlerově kritice začíná vyhýbat svým stranickým přátelům, nechodí na mýtinky, vyhýbá se i přátelům, ale stále zůstává pevně v pozici Hitlerova nástupce a nacistou číslo dvě. Někdy se jím však označuje i Himmler. I když se tvářili jako kolegové, nenávist mezi vůdci po Hitlerově boku byla obrovská. Zkrátka padouch na padoucha.
Po neúspěších a bombardování Německa Himmler jednou prohlásí: „To je jeho konec, Hitler mu nikdy neodpustí bombardování Německa.“
Göring opravdu postupně ztrácí svoji obrovskou reálnou moc, kterou měl kdysi a kromě toho je neustále pod dohledem Himmlerovy tajné služby.
Smyčka se pomalu utahuje a Göringovi nezbývá moc času. Když zjistí, že už pomalu praskají ledy, schovává nakradené cennosti a svoji ženu, sám se ukrývá, ale je dopaden, později souzen. Ještě stále si myslí, že někoho přesvědčí kouzlem své osobnosti, že se s ním někdo bude bavit a vyjednávat, že někdo bude poslouchat jeho lži o tom, že on vlastně za nic nemůže. Ostatně Hitler a jeho nejbližší jsou po smrti, nemohou odporovat. Je bez milosti odsouzen, ale unikne oprátce. Otráví se 15. října roku 1946. I jeho žena je zatčena, ale po nějakém čase propuštěna a může dožít svůj život v Mnichově, společně s jejich dcerou Eddou. Napíše o svém muži knihu.
Zajímavý je mladší bratr Hermanna Göringa, Albert. Byl úspěšným obchodníkem, ale především zachráncem Židů. Jako exportní ředitel firmy Škoda měl možnost pomoci mnoha ohroženým lidem, nejen Židům. Podporoval protinacistický odboj. Díky tomu byl po válce osvobozen, ale stigma takového jména jej provázelo celý život a značně mu je znesnadňovalo, zejména v divoké poválečné době.
Albert Göring řekl: „Běžní lidé přirozeně nechtějí války; ani v Rusku, ani v Anglii, a nota bene ani v Německu. To je jasné. Ale, nakonec jsou to vůdci země, kteří určují politiku, a je vždy jednoduché strhnout lidi s sebou, ať už je to demokracie, fašistická diktatura, parlament či komunistický režim. Ať už lidé mají či nemají hlas, mohou být vždy přiměni k žadonění u svých vůdců. Je to jednoduché – vše, co je třeba, je říci jim, že jsou napadeni a odsoudit ty mírumilovnější z nich za nedostatek vlastenectví a vystavování jejich země nebezpečí. Toto funguje v každé zemi stejně.“
Sourozenci, z jedné krve, a přece tak rozdílní. Ano, jsme různí, ale naštěstí nejsou jen lidé, kteří páchají zlo a ubližují, jsou také lidé, kteří to vyvažují svým cítěním, zdravým rozumem, dobrotou, schopností soucitu a lásky k bližnímu.
No jinak bychom se vyvraždili všichni navzájem.
Ze všeho je nutné vzít si ponaučení. Nesmí se zapomínat a nic zlehčovat, protože svět bude vždy plný nenávistných zakomplexovaných jedinců, kteří by rádi vzali otěže pevně do rukou a řešili po svém. Jen čekají na svoji příležitost.
.
A právě do Carinhall (luxusní sídlo, jež nese jméno jeho první ženy, kterou velmi miloval) se vrátil poté, co ho Hitler v roce 1942 veřejně ponížil kritikou po náletech spojeného letectva.
Ponížen se uchýlil do soukromí svého blahobytu, kterým se tak rád obklopoval. Nestyděl se krást vše, co se z okupovaných území dalo vzít. Vzácné obrazy, sbírky, koberce, sochy, zkrátka skvostná umělecká díla a nejen to. Mnoho věcí se už nikdy nepodařilo najít a vrátit tam, kam patří.
Blahobyt si ostatně užíval rád už jako mladý, v sídle dr. Epensteina, zámožného muže původem z židovské rodiny, který byl nejen Hermannovým kmotrem, ale především milencem Hermannovy matky.
Hermann Göring se po Hitlerově kritice začíná vyhýbat svým stranickým přátelům, nechodí na mýtinky, vyhýbá se i přátelům, ale stále zůstává pevně v pozici Hitlerova nástupce a nacistou číslo dvě. Někdy se jím však označuje i Himmler. I když se tvářili jako kolegové, nenávist mezi vůdci po Hitlerově boku byla obrovská. Zkrátka padouch na padoucha.
Po neúspěších a bombardování Německa Himmler jednou prohlásí: „To je jeho konec, Hitler mu nikdy neodpustí bombardování Německa.“
Göring opravdu postupně ztrácí svoji obrovskou reálnou moc, kterou měl kdysi a kromě toho je neustále pod dohledem Himmlerovy tajné služby.
Smyčka se pomalu utahuje a Göringovi nezbývá moc času. Když zjistí, že už pomalu praskají ledy, schovává nakradené cennosti a svoji ženu, sám se ukrývá, ale je dopaden, později souzen. Ještě stále si myslí, že někoho přesvědčí kouzlem své osobnosti, že se s ním někdo bude bavit a vyjednávat, že někdo bude poslouchat jeho lži o tom, že on vlastně za nic nemůže. Ostatně Hitler a jeho nejbližší jsou po smrti, nemohou odporovat. Je bez milosti odsouzen, ale unikne oprátce. Otráví se 15. října roku 1946. I jeho žena je zatčena, ale po nějakém čase propuštěna a může dožít svůj život v Mnichově, společně s jejich dcerou Eddou. Napíše o svém muži knihu.
Zajímavý je mladší bratr Hermanna Göringa, Albert. Byl úspěšným obchodníkem, ale především zachráncem Židů. Jako exportní ředitel firmy Škoda měl možnost pomoci mnoha ohroženým lidem, nejen Židům. Podporoval protinacistický odboj. Díky tomu byl po válce osvobozen, ale stigma takového jména jej provázelo celý život a značně mu je znesnadňovalo, zejména v divoké poválečné době.
Albert Göring řekl: „Běžní lidé přirozeně nechtějí války; ani v Rusku, ani v Anglii, a nota bene ani v Německu. To je jasné. Ale, nakonec jsou to vůdci země, kteří určují politiku, a je vždy jednoduché strhnout lidi s sebou, ať už je to demokracie, fašistická diktatura, parlament či komunistický režim. Ať už lidé mají či nemají hlas, mohou být vždy přiměni k žadonění u svých vůdců. Je to jednoduché – vše, co je třeba, je říci jim, že jsou napadeni a odsoudit ty mírumilovnější z nich za nedostatek vlastenectví a vystavování jejich země nebezpečí. Toto funguje v každé zemi stejně.“
Sourozenci, z jedné krve, a přece tak rozdílní. Ano, jsme různí, ale naštěstí nejsou jen lidé, kteří páchají zlo a ubližují, jsou také lidé, kteří to vyvažují svým cítěním, zdravým rozumem, dobrotou, schopností soucitu a lásky k bližnímu.
No jinak bychom se vyvraždili všichni navzájem.
Ze všeho je nutné vzít si ponaučení. Nesmí se zapomínat a nic zlehčovat, protože svět bude vždy plný nenávistných zakomplexovaných jedinců, kteří by rádi vzali otěže pevně do rukou a řešili po svém. Jen čekají na svoji příležitost.
.
pátek 4. května 2012
Dobro jako projev slabosti?
Hitlerův program vychází především ze dvou fikcí, kterou tehdy v Německu vytvořila vědomě a velmi systematicky pěstovaná propaganda.
První fikce je ta, že Německo nebylo v první světové válce poraženo, ale že německým armádám zasadili marxisté dýku do zad.
Druhá fikce tvrdí, že na všech hospodářských potížích poválečného Německa má vinu pouze versailleská smlouva, jež zbavila Německo odvěkých německých území a tak mu znemožnila hospodářský rozmach a úspěch na světových trzích.
Tyto fikce vytvořily pilíře reakční ideologie a staly se také hlavní náplní Hitlerova programu.
Ke všemu tomu se připadal ještě fikce třetí, a to že neštěstí Německa zavinili především Židé.
I když jsou tyto fikce směsicí demagogie, ubohých nesmyslů a uměle nafouknuté do obřích rozměrů, nelze je brát na lehkou váhu. Staly se doslova biblí Německa pro toto období.
Hitlerův „Mein Kampf“ obsahuje toto všechno, ale hlavně myšlenku zbavit se všech omezení vzniklých z porážky a proměnit evropské země v pouhé „kolonie“ Německa. Otázka Židů měla být jasná.
Člověku až naskakuje husí kůže z toho, kolik nenávisti a zla může být v jednom člověku, ale nikdy by nedosáhl svého a neovlivnil dějiny tolik, kdyby neměl okolo sebe skupinu ochotných, ale stejně podlých přisluhovačů, kteří z „toho také chtěli něco mít“, kteří byli stejně postižení a nenávistní, stejně tak jako nenasytní. Židé to vždy uměli, jejich majetky byly obrovské. K tomu všemu se našel ochotný národ, který se lehce a docela rád nechal zmanipulovat. Oni to Němci prostě mají, měli vždy a mít budou. MY NĚMCI! ANEB DEUTSCHLAND DEUTSCHLAND ÜBER ALLES. Ostatně byly doby, kdy si němečtí vojáci na frontě zpívali jinou písničku, než německou hymnu a přišly časy, kdy samotní Němci proklínali Hitlera i sebe, ale to už je jiná kapitola.
Jiná kapitola také je, že všemu zlu napomáhá okolí, ať už svojí vypočítavostí, hloupostí, netečností nebo zradou.
Když Hitler psal tato slova, sám netušil, jakou zkázu Německu a vlastně celému světu způsobí.
„Naposled zvítězí vždy jen pud sebezáchovy. Před ním taje tzv. humanita, výraz to směsi hlouposti, zbabělosti a domýšlivého mudrctví. Lidstvo vyrostlo ve věčném boji, ve věčném míru by zahynulo!“ Adolf Hitler, Mein Kampf
DOBRO JE PROJEV SLABOSTI.
Myslíte, že ano? Těžká otázka, ale jak se to vezme.
První fikce je ta, že Německo nebylo v první světové válce poraženo, ale že německým armádám zasadili marxisté dýku do zad.
Druhá fikce tvrdí, že na všech hospodářských potížích poválečného Německa má vinu pouze versailleská smlouva, jež zbavila Německo odvěkých německých území a tak mu znemožnila hospodářský rozmach a úspěch na světových trzích.
Tyto fikce vytvořily pilíře reakční ideologie a staly se také hlavní náplní Hitlerova programu.
Ke všemu tomu se připadal ještě fikce třetí, a to že neštěstí Německa zavinili především Židé.
I když jsou tyto fikce směsicí demagogie, ubohých nesmyslů a uměle nafouknuté do obřích rozměrů, nelze je brát na lehkou váhu. Staly se doslova biblí Německa pro toto období.
Hitlerův „Mein Kampf“ obsahuje toto všechno, ale hlavně myšlenku zbavit se všech omezení vzniklých z porážky a proměnit evropské země v pouhé „kolonie“ Německa. Otázka Židů měla být jasná.
Člověku až naskakuje husí kůže z toho, kolik nenávisti a zla může být v jednom člověku, ale nikdy by nedosáhl svého a neovlivnil dějiny tolik, kdyby neměl okolo sebe skupinu ochotných, ale stejně podlých přisluhovačů, kteří z „toho také chtěli něco mít“, kteří byli stejně postižení a nenávistní, stejně tak jako nenasytní. Židé to vždy uměli, jejich majetky byly obrovské. K tomu všemu se našel ochotný národ, který se lehce a docela rád nechal zmanipulovat. Oni to Němci prostě mají, měli vždy a mít budou. MY NĚMCI! ANEB DEUTSCHLAND DEUTSCHLAND ÜBER ALLES. Ostatně byly doby, kdy si němečtí vojáci na frontě zpívali jinou písničku, než německou hymnu a přišly časy, kdy samotní Němci proklínali Hitlera i sebe, ale to už je jiná kapitola.
Jiná kapitola také je, že všemu zlu napomáhá okolí, ať už svojí vypočítavostí, hloupostí, netečností nebo zradou.
Když Hitler psal tato slova, sám netušil, jakou zkázu Německu a vlastně celému světu způsobí.
„Naposled zvítězí vždy jen pud sebezáchovy. Před ním taje tzv. humanita, výraz to směsi hlouposti, zbabělosti a domýšlivého mudrctví. Lidstvo vyrostlo ve věčném boji, ve věčném míru by zahynulo!“ Adolf Hitler, Mein Kampf
DOBRO JE PROJEV SLABOSTI.
Myslíte, že ano? Těžká otázka, ale jak se to vezme.
sobota 28. dubna 2012
Nebežtí barbaři
Ozbrojeným silám Německa bylo po 1. světové válce zcela zakázáno vlastnictví letounů. Ze známých a pochopitelných důvodů.
To se Němcům vůbec nelíbilo, bylo to pro ně doslova ponižující, stejně jako jiné skutečnosti vyplývající z jejich porážky v 1. světové válce.
Kdo chce být zákeřným, zákeřným je a takovému se jen těžko věří. Těžko se tedy dalo věřit Němcům, že by uposlechlo a vzalo si ponaučení z předchozích let. I když byli Němci hlavními strůjci anepřáteli, nebyli v tom sami, našli se lidé, státy, skupiny, kteří měli svůj podíl viny na neštěstí mnoha lidí, celých národů
Již roku 1926 byly zahájeny práce na konstrukci středních bombardérů a výcviku posádek, vše samozřejmě pod přísným utajením. Část leteckého průmyslu se i přes všechna příkoří zachovala a to pro civilní letectví.Bojová letadla vznikala pod maskou poštovních letadel v továrnách Arado, Heinkel a Dornier.
Nepopiratelnou zásluhu na vzniku Luftwaffe měl Hermann Göring, který svým vlivem i přístupem k financím ze státní kasy letectvu velmi pomohl. Luftwaffe byla v roce 1935 pouze zárodkem budoucí síly.
Velkou šanci ukázat se měla Luftwaffe ve Španělsku, kde od 30. července 1936 pomohla rozpoutat Španělskou občanskou válku.
Od té doby se již Luftwaffe z konfliktu neodpoutala.
Španělská občanská válka se také nazývá „zkušební“ válkou, protože právě zde procházely letouny všech bojujících stran křestem v ohni.
Španělská občanská válka (červenec 1936 – duben 1939) patří k nejkrvavějším, ale i nejnepřehlednějším konfliktům 20. století, zároveň jde o válku, která na velmi dlouhou dobu hluboce rozdělila nejen španělskou společnost. Vypukla v momentě, kdy proti demokraticky zvolené republikánské vládě vojensky vystoupila armáda pod vedením generála Francisca Franca.
Nechvalně známou kapitolou je bombardování krásného baskického městečka Guernica 26. duna 1937, které bylo z velké části dílem leteckého průzkumu. Ten chybně určil shluk uprchlíků ze širokého okolí jako koncentraci nepřátelských vojsk. Následkem toho se udál jeden z největších masakrů v předválečném letectví.
Guernica otřásla světem, který nic podobného ještě nezažil. Od té doby se Luftwaffe dostávalo nálepky nebeského barbara, i přes skutečnost, že se vše událo prakticky omylem.
Nacisté, podporující generála Franca proti II. španělské republice, zde předvedli bombardování civilního obyvatelstva v dosud nevídaném rozsahu. Rozkaz zničit Guernicu dal Hermann Wilhelm Göring ze svého luxusního sídla Carinhall, krutý a nenávistný člověk, obklopující se rád luxusem za jakoukoliv cenu. Kradl, kde se dalo. Chtěl mít všechno.Řekl kromě jin ého: "Zabíjejte, zabíjejte a nemyslete na následky, ty za vás ponesu já."O dva dny později vybombardovanou Guernicu dobyli frankisté.
Guernica
Historicky hlavní město sveřepých Basků leží pár kilometrů od moře na severošpanělském pobřeží. Obec Guernica y Luno, v níž dnes žije asi 16 tisíc obyvatel, má pro nejstarší osadníky Pyrenejského poloostrova výjimečný význam. Bylo založeno v roce 1366 na křižovatce cest.
Pod památným dubem se scházeli radní baskických obcí a kastilští panovníci tam stvrzovali Baskům jejich práva. Stojí zde i baskický první parlament. Dnes se tam konají už jen slavnostní zasedání a parlament Baskického autonomního společenství sídlí ve Vitorii.
Na tuto otřesnou událost reaguje Picassův slavný obraz Guernica.Picaso se dlouho zdráhal namalovat obraz, ale po této události mělo vše rychlý spád.Picaso obraz zhotovil asi za měsíc. Guernica je obraz vysoký 349 cm a široký 777 cm.
Zobrazuje ženu, býka a koně jako strašlivé souputníky ve světě hrůzy, vše je vyvedeno v černé a bílé barvě. Původně mělo jít o obraz s tématem býčích zápasů. Obraz si získal celosvětovou proslulost.
Baskové, to už je jiná kapitola, stejně jako Franko, jehož režim byl označován za fašistický. Potlačovalsnahy Basků, ale například i Katalánců o autonomii.
Španělé mají jeno přísloví
Utrpení je ten nejrychlejší kůň na cestě k poznání.
Kruté, ale pravdivé.
To už ale někdy jindy.
To se Němcům vůbec nelíbilo, bylo to pro ně doslova ponižující, stejně jako jiné skutečnosti vyplývající z jejich porážky v 1. světové válce.
Kdo chce být zákeřným, zákeřným je a takovému se jen těžko věří. Těžko se tedy dalo věřit Němcům, že by uposlechlo a vzalo si ponaučení z předchozích let. I když byli Němci hlavními strůjci anepřáteli, nebyli v tom sami, našli se lidé, státy, skupiny, kteří měli svůj podíl viny na neštěstí mnoha lidí, celých národů
Již roku 1926 byly zahájeny práce na konstrukci středních bombardérů a výcviku posádek, vše samozřejmě pod přísným utajením. Část leteckého průmyslu se i přes všechna příkoří zachovala a to pro civilní letectví.Bojová letadla vznikala pod maskou poštovních letadel v továrnách Arado, Heinkel a Dornier.
Nepopiratelnou zásluhu na vzniku Luftwaffe měl Hermann Göring, který svým vlivem i přístupem k financím ze státní kasy letectvu velmi pomohl. Luftwaffe byla v roce 1935 pouze zárodkem budoucí síly.
Velkou šanci ukázat se měla Luftwaffe ve Španělsku, kde od 30. července 1936 pomohla rozpoutat Španělskou občanskou válku.
Od té doby se již Luftwaffe z konfliktu neodpoutala.
Španělská občanská válka se také nazývá „zkušební“ válkou, protože právě zde procházely letouny všech bojujících stran křestem v ohni.
Španělská občanská válka (červenec 1936 – duben 1939) patří k nejkrvavějším, ale i nejnepřehlednějším konfliktům 20. století, zároveň jde o válku, která na velmi dlouhou dobu hluboce rozdělila nejen španělskou společnost. Vypukla v momentě, kdy proti demokraticky zvolené republikánské vládě vojensky vystoupila armáda pod vedením generála Francisca Franca.
Nechvalně známou kapitolou je bombardování krásného baskického městečka Guernica 26. duna 1937, které bylo z velké části dílem leteckého průzkumu. Ten chybně určil shluk uprchlíků ze širokého okolí jako koncentraci nepřátelských vojsk. Následkem toho se udál jeden z největších masakrů v předválečném letectví.
Guernica otřásla světem, který nic podobného ještě nezažil. Od té doby se Luftwaffe dostávalo nálepky nebeského barbara, i přes skutečnost, že se vše událo prakticky omylem.
Nacisté, podporující generála Franca proti II. španělské republice, zde předvedli bombardování civilního obyvatelstva v dosud nevídaném rozsahu. Rozkaz zničit Guernicu dal Hermann Wilhelm Göring ze svého luxusního sídla Carinhall, krutý a nenávistný člověk, obklopující se rád luxusem za jakoukoliv cenu. Kradl, kde se dalo. Chtěl mít všechno.Řekl kromě jin ého: "Zabíjejte, zabíjejte a nemyslete na následky, ty za vás ponesu já."O dva dny později vybombardovanou Guernicu dobyli frankisté.
Guernica
Historicky hlavní město sveřepých Basků leží pár kilometrů od moře na severošpanělském pobřeží. Obec Guernica y Luno, v níž dnes žije asi 16 tisíc obyvatel, má pro nejstarší osadníky Pyrenejského poloostrova výjimečný význam. Bylo založeno v roce 1366 na křižovatce cest.
Pod památným dubem se scházeli radní baskických obcí a kastilští panovníci tam stvrzovali Baskům jejich práva. Stojí zde i baskický první parlament. Dnes se tam konají už jen slavnostní zasedání a parlament Baskického autonomního společenství sídlí ve Vitorii.
Na tuto otřesnou událost reaguje Picassův slavný obraz Guernica.Picaso se dlouho zdráhal namalovat obraz, ale po této události mělo vše rychlý spád.Picaso obraz zhotovil asi za měsíc. Guernica je obraz vysoký 349 cm a široký 777 cm.
Zobrazuje ženu, býka a koně jako strašlivé souputníky ve světě hrůzy, vše je vyvedeno v černé a bílé barvě. Původně mělo jít o obraz s tématem býčích zápasů. Obraz si získal celosvětovou proslulost.
Baskové, to už je jiná kapitola, stejně jako Franko, jehož režim byl označován za fašistický. Potlačovalsnahy Basků, ale například i Katalánců o autonomii.
Španělé mají jeno přísloví
Utrpení je ten nejrychlejší kůň na cestě k poznání.
Kruté, ale pravdivé.
To už ale někdy jindy.
Chápat věci v souvislostech
Rozhovor dvou mužů na lodi Hindenburg, z filmu Hindenburg, válečný, drama, 1975
„On je spíš typ na diamanty než na bomby, Preslau je jasný Žid. Má všechny znaky. Cefaloidní lebka, mohutná spodní čelist. Preslau je Židem jen z jedné čtvrtiny. Svět je zparchantělý Fogle. Jen v Berlíně jsou všichni čistí. No, můžeme si vybírat ze všech tvarů hlav. Ale dokázal byste říct, co je v nich? Třeba major Napier. Neví se, že by měl nějaký zdroj příjmů a přesto pravidelně cestuje na luxusních linkách. Je to dobrý způsob, jak získávat informace od jiných důležitých lidí, ale proč najednou Hindenburg? Podle těch velkých uší bych řekl, že to bude britský špion. Netřeba sarkasmu plukovníku, já bych navrhoval, že sledovat by se měl hlavně pan Douglas. K odletu se dostavil hodně pozdě. Pracuje v reklamní pobočce jedné reklamní firmy v Berlíně, ale získává informace od německých závodů, které dodávají součástky pro Hindenburg. I Amerika se připravuje na válku. Douglas pracoval pro námořní rozvědku a pak zůstal v zahraničí a začal se věnovat reklamě. Je to velice opatrný člověk. To Spar je přesný opak. Spar je jenom šašek, který zrušil představení pro Hitlera jen proto, aby cestoval tímhle letem. Strávil týden v Moskvě, aby, jak říká, viděl ruský cirkus. Chce všechny získat svým přátelským přístupem. Mnoho lidí nedokáže rozpoznat naše milé vlastnosti. Takové vlastnosti skvěle zosobňuje hraběnka. Odkud znáte hraběnku? Její manžel a já jsme byli ve stejném leteckém klubu, zahynul při nehodě a ona se vrátila na rodinné panství. Neviděl jsem ji celá léta. Bohatá vdova s velkým majetkem. Ano patří k vážené severobaltské rodině von Regenů z Böneminde. Z Böneminde ? Teď už ne. Böneminde zabrali pro zbrojní výzkumný ústav. Pracuje se tam na vývoji raket. Jestli ví, co se tam děje, je dost riskantní pouštět ji ze země. Pro palubního fotografa je riskantní, aby si na hraběnku dovoloval. Být vámi, plukovníku, tak bych si zjistil, co všechno ví, než bych ji pustil z paluby lodi. To už nechte na mně. Vy se jí raději vyhněte. Zítra by mohl fotograf udělat pár obrázků posádky, nevím, co si vlastně myslí obyčejní lidé. Říká se, že mechanik Kartl Bort má milenku, která pracuje ve frankfurtské pobočce francouzské banky. Jak to víte? Také jsem slyšel, že Bort není její první, jmenuje se Frida Hallerová. Bort je spolehlivý, je to vůdce Hilterjugend. Mimochodem, i já jsem podezřelý? Vy? Ne. Vy jste můj společník, má prodloužená pravá ruka, gestapo. Chacha, kde jste na něco takového přišel? Dostal jsem detailní informace, kromě vás. Mám tu jen napsáno, že jste palubním fotografem Hindenburgu. Zdroje informací gestapa jsou opravdu skvělé. Zas tak skvělé možná ne. Nemám tu ani zmínku o tom, že von Ritter nemá rád praktiky gestapa a sám jen nepoužívá. A od vás, pane Vogle požaduje totéž. A teď vám přeju dobrou noc.“
Rozhovor je jen jedním z mnoha v tomto filmu a pro jeho pochopení je dobré film vidět a vnímat.
Skvělý film, výborné obsazení, ale hlavně film pro ty, kdo chtějí vidět a chápat věci v souvislostech a které zajímá pozadí konfliktů, které se táhnou po celá léta, prolínají státy, ovlivněny touhou po moci, penězích, vkrádají se pomalu, ale jistě, zažerou se jako rakovina, kterou lze jen těžko léčit.
Jedno je jisté, že původcem všeho je člověk, obyčejný člověk. Jeho povýšenost, střepina v srdci, pro kterou není schopen milovat sebe a hlavně ty druhé.
Nakonec je také člověk překvapen, když věci jsou jinak, než si myslel a různí lidé se zachovají různě, jinak, než by kdo čekal. Jak s oblibou říkám - VŠECHNO JE JINAK.
„On je spíš typ na diamanty než na bomby, Preslau je jasný Žid. Má všechny znaky. Cefaloidní lebka, mohutná spodní čelist. Preslau je Židem jen z jedné čtvrtiny. Svět je zparchantělý Fogle. Jen v Berlíně jsou všichni čistí. No, můžeme si vybírat ze všech tvarů hlav. Ale dokázal byste říct, co je v nich? Třeba major Napier. Neví se, že by měl nějaký zdroj příjmů a přesto pravidelně cestuje na luxusních linkách. Je to dobrý způsob, jak získávat informace od jiných důležitých lidí, ale proč najednou Hindenburg? Podle těch velkých uší bych řekl, že to bude britský špion. Netřeba sarkasmu plukovníku, já bych navrhoval, že sledovat by se měl hlavně pan Douglas. K odletu se dostavil hodně pozdě. Pracuje v reklamní pobočce jedné reklamní firmy v Berlíně, ale získává informace od německých závodů, které dodávají součástky pro Hindenburg. I Amerika se připravuje na válku. Douglas pracoval pro námořní rozvědku a pak zůstal v zahraničí a začal se věnovat reklamě. Je to velice opatrný člověk. To Spar je přesný opak. Spar je jenom šašek, který zrušil představení pro Hitlera jen proto, aby cestoval tímhle letem. Strávil týden v Moskvě, aby, jak říká, viděl ruský cirkus. Chce všechny získat svým přátelským přístupem. Mnoho lidí nedokáže rozpoznat naše milé vlastnosti. Takové vlastnosti skvěle zosobňuje hraběnka. Odkud znáte hraběnku? Její manžel a já jsme byli ve stejném leteckém klubu, zahynul při nehodě a ona se vrátila na rodinné panství. Neviděl jsem ji celá léta. Bohatá vdova s velkým majetkem. Ano patří k vážené severobaltské rodině von Regenů z Böneminde. Z Böneminde ? Teď už ne. Böneminde zabrali pro zbrojní výzkumný ústav. Pracuje se tam na vývoji raket. Jestli ví, co se tam děje, je dost riskantní pouštět ji ze země. Pro palubního fotografa je riskantní, aby si na hraběnku dovoloval. Být vámi, plukovníku, tak bych si zjistil, co všechno ví, než bych ji pustil z paluby lodi. To už nechte na mně. Vy se jí raději vyhněte. Zítra by mohl fotograf udělat pár obrázků posádky, nevím, co si vlastně myslí obyčejní lidé. Říká se, že mechanik Kartl Bort má milenku, která pracuje ve frankfurtské pobočce francouzské banky. Jak to víte? Také jsem slyšel, že Bort není její první, jmenuje se Frida Hallerová. Bort je spolehlivý, je to vůdce Hilterjugend. Mimochodem, i já jsem podezřelý? Vy? Ne. Vy jste můj společník, má prodloužená pravá ruka, gestapo. Chacha, kde jste na něco takového přišel? Dostal jsem detailní informace, kromě vás. Mám tu jen napsáno, že jste palubním fotografem Hindenburgu. Zdroje informací gestapa jsou opravdu skvělé. Zas tak skvělé možná ne. Nemám tu ani zmínku o tom, že von Ritter nemá rád praktiky gestapa a sám jen nepoužívá. A od vás, pane Vogle požaduje totéž. A teď vám přeju dobrou noc.“
Rozhovor je jen jedním z mnoha v tomto filmu a pro jeho pochopení je dobré film vidět a vnímat.
Skvělý film, výborné obsazení, ale hlavně film pro ty, kdo chtějí vidět a chápat věci v souvislostech a které zajímá pozadí konfliktů, které se táhnou po celá léta, prolínají státy, ovlivněny touhou po moci, penězích, vkrádají se pomalu, ale jistě, zažerou se jako rakovina, kterou lze jen těžko léčit.
Jedno je jisté, že původcem všeho je člověk, obyčejný člověk. Jeho povýšenost, střepina v srdci, pro kterou není schopen milovat sebe a hlavně ty druhé.
Nakonec je také člověk překvapen, když věci jsou jinak, než si myslel a různí lidé se zachovají různě, jinak, než by kdo čekal. Jak s oblibou říkám - VŠECHNO JE JINAK.
pátek 23. března 2012
Radost a vděčnost
Jednoho dne sdělil Winstonu Churchillovi prezident Roosevelt, že se obrátil na veřejnost, aby navrhla, jak by měla být nazvána druhá světová válka.
Winston Churchill okamžitě odpověděl: „Válka, k níž nemuselo dojít.“
Winston Churchill také řekl: „Historie nezná válku, jíž bylo možné snadněji zabránit než té, která obrátila v trosky vše, co zbylo z předcházejících zápasů. Tragédie lidstva vrcholí tím, že po všem tom nasazení a obětování stamiliónů lidí a po všech těch vítězstvích spravedlivé věci jsme dosud nenalezli mír ani bezpečnost a místo toho se zmítáme ve spárech mnohem horších nebezpečí, než byla ta, jimž jsme unikli. Se vší vážností doufám, že přemýšlení o minulosti může přinést vodítko pro dny, které přijdou a umožní nové generaci napravit alespoň některé z omylů uplynulých let, a vládnout tak v souladu s potřebami lidstva a k jeho slávě.“
Chartwell, Westerham, Kent, březen 1948
MRAVNÍ NAUČENÍ
VE VÁLCE: ROZHODNOST
PO PORÁŽCE: VZDOR
PO VÍTĚZSTVÍ: VELKOMYSLNOST
V MÍRU: DOBRÁ VŮLE
Často slýchávám: „Co to vlastně čteš, jak se můžeš zajímat o válku, to bylo už dávno a vůbec, zaobírat se něčím tak ponurým, jako je válka…“ „A téma holocaustu, to je ještě horší, copak někoho baví, hrabat se v utrpení druhých?“
To jistě ne a tak to přeci vůbec není. Ale souhlasím se slovy Winstona Churchilla, že přemýšlení o minulosti nám může přinést vodítko pro dny, které přijdou. Ano člověk by se měl zamýšlet, to je přeci jeho přirozenost, nebo by aspoň měla.
Jsme lidé a chybovati je lidské. Říká se však, že chyba je chybou tehdy, pokud ji opakujeme, místo abychom se chyb vyvarovali, ať už jsou jakékoliv.
Studium války, jejich příčin a následků, mne zajímá z historického hlediska, především však z toho lidského, protože člověk jako tvor mne fascinuje odjakživa. Kdysi jsem řekla, že člověk je pro mne jako kniha, věčně rozečtená. A válka, to jsou především lidé a jejich touha po moci a hmotných statcích, ale také nenávist, zloba, neústupnost, rivalita, omezenost, hloupost …
Válka je také nesmírné utrpení a tak když čtu o válce a lidech, kteří jí zažili na vlastní kůži, jsem šťastná za každý den bez války a utrpení, bolesti, strádání, strachu, nemocí. Neumím si totiž vůbec představit, že bych neměla dát co jíst svým dětem, že by mi je někdo vytrhl z náruče. To jako by mi vyrvali srdce z těla.
Jsme v těžké době. Každá doba má svoje. Nemyslím, že by byla doba lehčí či těžší. Člověk se bude pořád pachtit, tak už mu to bylo předurčeno a pravděpodobně to těžko někdo změní.
Zvýšená sazba DPH, zdražování kdečeho, platba vzdělání našich dětí, bydlení a další ….. to vše člověka zmáhá, ale co by nám tak lidé před 70. lety řekli?
Když čtu o válce, ponořím se do historie, ale ponořím se také do lidských myšlenek a pocitů a pak se pomalu vracím zpátky. V tom přibíhá náš syn, že má hlad a naše dcera by chtěla přečíst pohádku. Manžel se vrací z práce a já? Mám radost a nelituji ničeho.
Winston Churchill okamžitě odpověděl: „Válka, k níž nemuselo dojít.“
Winston Churchill také řekl: „Historie nezná válku, jíž bylo možné snadněji zabránit než té, která obrátila v trosky vše, co zbylo z předcházejících zápasů. Tragédie lidstva vrcholí tím, že po všem tom nasazení a obětování stamiliónů lidí a po všech těch vítězstvích spravedlivé věci jsme dosud nenalezli mír ani bezpečnost a místo toho se zmítáme ve spárech mnohem horších nebezpečí, než byla ta, jimž jsme unikli. Se vší vážností doufám, že přemýšlení o minulosti může přinést vodítko pro dny, které přijdou a umožní nové generaci napravit alespoň některé z omylů uplynulých let, a vládnout tak v souladu s potřebami lidstva a k jeho slávě.“
Chartwell, Westerham, Kent, březen 1948
MRAVNÍ NAUČENÍ
VE VÁLCE: ROZHODNOST
PO PORÁŽCE: VZDOR
PO VÍTĚZSTVÍ: VELKOMYSLNOST
V MÍRU: DOBRÁ VŮLE
Často slýchávám: „Co to vlastně čteš, jak se můžeš zajímat o válku, to bylo už dávno a vůbec, zaobírat se něčím tak ponurým, jako je válka…“ „A téma holocaustu, to je ještě horší, copak někoho baví, hrabat se v utrpení druhých?“
To jistě ne a tak to přeci vůbec není. Ale souhlasím se slovy Winstona Churchilla, že přemýšlení o minulosti nám může přinést vodítko pro dny, které přijdou. Ano člověk by se měl zamýšlet, to je přeci jeho přirozenost, nebo by aspoň měla.
Jsme lidé a chybovati je lidské. Říká se však, že chyba je chybou tehdy, pokud ji opakujeme, místo abychom se chyb vyvarovali, ať už jsou jakékoliv.
Studium války, jejich příčin a následků, mne zajímá z historického hlediska, především však z toho lidského, protože člověk jako tvor mne fascinuje odjakživa. Kdysi jsem řekla, že člověk je pro mne jako kniha, věčně rozečtená. A válka, to jsou především lidé a jejich touha po moci a hmotných statcích, ale také nenávist, zloba, neústupnost, rivalita, omezenost, hloupost …
Válka je také nesmírné utrpení a tak když čtu o válce a lidech, kteří jí zažili na vlastní kůži, jsem šťastná za každý den bez války a utrpení, bolesti, strádání, strachu, nemocí. Neumím si totiž vůbec představit, že bych neměla dát co jíst svým dětem, že by mi je někdo vytrhl z náruče. To jako by mi vyrvali srdce z těla.
Jsme v těžké době. Každá doba má svoje. Nemyslím, že by byla doba lehčí či těžší. Člověk se bude pořád pachtit, tak už mu to bylo předurčeno a pravděpodobně to těžko někdo změní.
Zvýšená sazba DPH, zdražování kdečeho, platba vzdělání našich dětí, bydlení a další ….. to vše člověka zmáhá, ale co by nám tak lidé před 70. lety řekli?
Když čtu o válce, ponořím se do historie, ale ponořím se také do lidských myšlenek a pocitů a pak se pomalu vracím zpátky. V tom přibíhá náš syn, že má hlad a naše dcera by chtěla přečíst pohádku. Manžel se vrací z práce a já? Mám radost a nelituji ničeho.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)