V radostném opojení v prvních dnech míru si málokdo uvědomoval, co bude znamenat skutečnost ocitnout se v zájmové sféře Sovětského svazu. Prapodivná diplomatická jednání v Jaltě nemohla normálnímu občanovi moc říkat a nikdo tak ani nepřemýšlel. Většina lidí měla co dělat s návratem do normálního života po vyčerpávající válce. Proč Američané neosvobodili větší část našeho území a přenechali jí Rudé armádě? S touto realitou se musel každý vyrovnat.
Hrdinství sovětských vojáků nelze popřít, ale společně s tanky osvoboditelů přichází imperátor, který se brzy rozleze jako rakovina. Rozpínavý a zákeřný, téměř nemožné s ním bojovat.
V opojných dnech míru, po prožitých hrůzách si nikdo už nevzpomněl na zločiny Sovětského svazu vůči Litvě, Lotyšsku a Estonsku, nikdo si nevzpomněl na paktování Stalina s Hitlerem na počátku války, na zlověstnou NKVD, která likvidovala všechny, kdo jí stál v cestě, stejně tak životy těch, kteří se ani nijak neprovinili, byli jen příbuzní, rodina. Nikdo v té době nevzpomněl na Katyň a jiná místa, kde řádila sovětská krutá moc. Vyhladovění Ukrajiny, veškeré zásoby nechal Stalin odvézt a dobře zpeněžit a lid chtěl pokořit. Pokořil – zavraždil. Miliony lidských životů, včetně dětí. Nikdo nevěděl o zradě Varšavského povstání, díky níž zbytečně zahynuli tisíce polských vlastenců, město zůstalo v naprostých troskách. Rudá armáda, ač stále před Varšavou, na příkaz Stalina nečinně přihlížela masakrům polských mužů, žen a dětí!
Ujištění sovětských představitelů o pomoci Sovětského svazu bylo jen zákeřným a vysoce rafinovaným vnadidlem, pěstované pak po desetiletí jako legenda o „věrném bratrovi“, který nás zachránil ze spárů nacismu, osvobodil a ujal se pomoci.
Později se zjistilo, že hlášení byla falešná. Potvrzují to nalezené zprávy nacistických agentů nasazených na Rusko. O přípravě transportu ze Sovětského svazu ani o pomoci koncentrováním pozemních sil nemůže být vůbec řeči. Nic nenasvědčuje, že by Rusové činili nějaké korky a vůbec měli něco v plánu. Sovětský svaz v září od 19. do 30 roku 1938 nikdy nepomýšlel na to, že by rozhýbáním svých sil poskytl Československu pomoc.
Byli takoví, kteří přeci jen věděli a takoví, kteří rychle prozřeli. Ti měli smůlu. Chování některých ruských partyzánů a vojáků uprchlých z koncentračních táborů nebo skupin vyslaných ze Sovětského svazu bylo neomluvitelné. Jaká byla odměna za to, že jim lidé na našem území pomáhali? Znásilňování žen na denním pořádku, zabíjení na denním pořádku – bez soudu, bez viny. Krádeže majetku, přímo rabování. Zmizení tisíců podezřelých osob do obrovského chřtánu – do SSSR. Tam byli deportováni a většinou se nikdy nevrátili.
Po mnoha letech vyšla najevo i fakta o kontaktu zpravodajských služeb osvoboditelů s gestapem v době uzavření dohody mezi Sovětským svazem a Německem. V roce 1939. Mnoho antifašistů na to doplatilo. Mnoho dobrého nevěstil ani smutný úděl Vlasovců – spojenců povstalých Pražanů.
Všechny krádeže a násilnosti, kterých se Rudá armáda dopouštěla, ve velkém se omlouvali charakteristickým způsobem. Jedno policejní hlášení z archivu: „Vzhledem k tomu, že šlo o vojíny bratrské ruské osvobozenecké armády, nebylo nikdy z naší strany použito zbraně. V tomto směru jsme se vždy chovali s krajní zdrženlivostí.“ Ano, chovali se s krajní zdrženlivostí, tedy přihlíželi tomu zlu a tak si mnozí raději vzali život. Zejména Němci, kteří tvrdili: „Raději zemřít dobrovolně, než se dostat do spárů ruských vojáků.“
Osvoboditelům se promíjelo prakticky všechno. V roce 1996 předalo Rusko některé historické dokumenty, našla se mezi nimi řeč Stalina. Řekl: „Chci, aby Čechoslováci pochopili psychologii, pochopili duši řadového vojáka Rudé armády, aby pochopili, co prožil, že riskoval život, že prošel velkou a nesmírně těžkou cestou.“
Kromě toho se našla zpráva americké novinářky, která navštívila naši vlast krátce po válce a napsala: „Nyní, když válka skončila a Němci odešli, měli tu ruskou okupaci. Kdekoliv člověk viděl Rudou armádu, viděl primitivnost a chudobu. Hodit na krk národa, který měl za sebou sedm těžkých let, špinavé a vyhladovělé vojáky, bylo hrozné. Rudoarmějci, které nechal Stalin na pospas se museli nějak živit. Nosili na rukách ukradené náramkové hodinky, byli špinaví, neoholení, měli beztvaré uniformy prosáklé krví, špínou a olejem. Chovali se jako zvířata. Kradli všechno. Nábytek, hrnce, pánve, nádobí, koberce, záclony, zemědělské nářadí, šicí stroje, ložní prádlo. Vršili to na ukradené vozy a na tom všem posedávali věčně opilí. Znásilňovali ženy a dívky na ulicích.“
Mnohé skutečnosti byly varovným signálem, ale mohli jsme si vybírat? Dalo se nějak bránit? Hodně lidí bylo zklamáno, po počáteční euforii přišlo velké rozčarování. Říkalo se, že nastala jen výměna okupantů. Mnoho našich občanů záhadně zmizelo beze stopy.
Když většina národa procitla, bylo již na všechno pozdě.
čtvrtek 30. května 2013
středa 29. května 2013
Goebbels a Göring přátelé?
Jak už to mezi nacisty fungovalo, nikdo nevěřil nikomu. Zřejmě proto, že věděli dobře, jací sami jsou a podle sebe soudím tebe. Vzájemně se sledovali, nechali se hlídat, donášeli na sebe. Vzájemně se často nenáviděli, šlo o moc, postavení a výhody. Co by od zločinců takového kalibru vlastně člověk chtěl. Když někdo hlásá zlo a chce zlem vymýtit své domnělé nepřátele, pak co si myslet...
Göringa přímo nenáviděl Karl Hanke, snad i proto, že tajně a později veřejně miloval Magdu Goebbelsovou a kromě toho nenáviděl Lídu Baarovou, jako špinavou a sprostou Slovanku.
Goebbelsova aféra s Lídou Baarovou přerostla do velkých rozměrů. Goebbels byl do Lídy tak poblázněný, že hodlal opustit Magdu a děti. Musel domluvit až Hitler, který ho důrazně pokáral.
Goebbels se často zmítá ve svých citech, jednou byl hluboce dojat, jindy na pokraji zoufalství, jindy byl plný elánu a nadšení, pak zase trpěl depresemi, mezi chvilkami štěstí se nechal ovládat vztekem. To všechno se můžeme dozvědět z jeho deníků, které byly na dlouhá léta domněle ztracené nadobro, než je v jednom tajném moskevském archívu v roce 1992 objevila německá historička.
Naivní Goebbels se svěřuje se svými pocity Hermannu Göringovi. Dne 22.10. 1938 si píše: „V poledne odjíždím ke Göringovi. Bydlí báječně, mluvíme spolu dvě a půl hodiny. Mohu mu vylíčit celý svůj případ. Je nejhlouběji dojat a chová se ke mně s jímavou lidskostí. To mu nikdy nezapomenu. Navrhuje radikální řešení. Rozvod. Chce jít k vůdci a nalít mu čistého vína. Dobrý Göring. Zamiloval jsem si ho přitom. Rozcházíme se jako skuteční přátelé.“
Jak byl ten Goebbels naivní! Stejně jako mnoho jiných, ani Göring nebyl žádný jeho přítel, měl naopak plán, jak Goebbelse zničit a jeho aféra s Lídou Baarovou se mu jen hodila. Hodil se mu k tomu hrabě von Helldorf. Měli přichystanou dokonalou politickou likvidaci.
Pokud by se totiž Goebbels rozvedl, musel by ze své funkce automaticky odstoupit, celá záležitost by měla dalekosáhlé následky. Přesně tohle jeho odpůrci potřebovali, zbavit se velkého rivala.
Vzájemné zbavování se navzájem bylo vůbec mezi nacisty velmi populární, nebáli se zajít hodně daleko, jak dokládá velmi známá, akce „Dlouhých nožů“.
Goebbels byl dlouho přesvědčen o Göringově přátelství a také o oddanosti hrabě von Helldorfa, za kterého zaplatil svého času hráčské dluhy a koupil mu menší dům. Ovšem kde by byl Goebbels, kde by vzal všechny peníze? Než poznal Magdu, která po prvním muži dědila velmi mnoho peněz a byla tudíž velmi dobře zajištěna, byl Goebbels úplný chudák zmítající se na pokraji chudoby, jednu kapsu prázdnou, a druhou děravou. Z nuzné situace a dluhů ho dostalo až manželství s Magdou. To on se stěhoval k ní do luxusního bytu v Berlíně, který vlastnila.
No pěkně se nám to rýsuje.
Goebbelse se nakonec zlikvidovat nepodařilo. Setkává se přímo s Adolfem Hitlerem, který mu vlastně pomůže a zachrání krk. Promlouvá k oběma manželům. Po počátečním chladu nastává usmíření a slib že už nebudou žádné problémy. Vůdce zachránil manželství i Goebbelse. Jistě k tomu velkou měrou přispěla Magda, která celý život Hitlera tajně milovala, a proto hlavně žila s Goebbelsem. Nevadí, že soužití nebylo zrovna šťastné, hlavně že byla Hitlerovi nablízku.
Hitler zanechá v Goebbelsovi velkou stopu, je to jeho zlomový okamžik. Ještě horlivěji a věrněji se přimkne k Hitlerovi a zůstává takový až do samotného a hořkého konce. Spáchá sebevraždu.
Göring zuří, jeho plán se nezdařil. Hrabě von Helldorf byl popraven za podílnictví na pokusu o atentát na Hitlera.
Göringa přímo nenáviděl Karl Hanke, snad i proto, že tajně a později veřejně miloval Magdu Goebbelsovou a kromě toho nenáviděl Lídu Baarovou, jako špinavou a sprostou Slovanku.
Goebbelsova aféra s Lídou Baarovou přerostla do velkých rozměrů. Goebbels byl do Lídy tak poblázněný, že hodlal opustit Magdu a děti. Musel domluvit až Hitler, který ho důrazně pokáral.
Goebbels se často zmítá ve svých citech, jednou byl hluboce dojat, jindy na pokraji zoufalství, jindy byl plný elánu a nadšení, pak zase trpěl depresemi, mezi chvilkami štěstí se nechal ovládat vztekem. To všechno se můžeme dozvědět z jeho deníků, které byly na dlouhá léta domněle ztracené nadobro, než je v jednom tajném moskevském archívu v roce 1992 objevila německá historička.
Naivní Goebbels se svěřuje se svými pocity Hermannu Göringovi. Dne 22.10. 1938 si píše: „V poledne odjíždím ke Göringovi. Bydlí báječně, mluvíme spolu dvě a půl hodiny. Mohu mu vylíčit celý svůj případ. Je nejhlouběji dojat a chová se ke mně s jímavou lidskostí. To mu nikdy nezapomenu. Navrhuje radikální řešení. Rozvod. Chce jít k vůdci a nalít mu čistého vína. Dobrý Göring. Zamiloval jsem si ho přitom. Rozcházíme se jako skuteční přátelé.“
Jak byl ten Goebbels naivní! Stejně jako mnoho jiných, ani Göring nebyl žádný jeho přítel, měl naopak plán, jak Goebbelse zničit a jeho aféra s Lídou Baarovou se mu jen hodila. Hodil se mu k tomu hrabě von Helldorf. Měli přichystanou dokonalou politickou likvidaci.
Pokud by se totiž Goebbels rozvedl, musel by ze své funkce automaticky odstoupit, celá záležitost by měla dalekosáhlé následky. Přesně tohle jeho odpůrci potřebovali, zbavit se velkého rivala.
Vzájemné zbavování se navzájem bylo vůbec mezi nacisty velmi populární, nebáli se zajít hodně daleko, jak dokládá velmi známá, akce „Dlouhých nožů“.
Goebbels byl dlouho přesvědčen o Göringově přátelství a také o oddanosti hrabě von Helldorfa, za kterého zaplatil svého času hráčské dluhy a koupil mu menší dům. Ovšem kde by byl Goebbels, kde by vzal všechny peníze? Než poznal Magdu, která po prvním muži dědila velmi mnoho peněz a byla tudíž velmi dobře zajištěna, byl Goebbels úplný chudák zmítající se na pokraji chudoby, jednu kapsu prázdnou, a druhou děravou. Z nuzné situace a dluhů ho dostalo až manželství s Magdou. To on se stěhoval k ní do luxusního bytu v Berlíně, který vlastnila.
No pěkně se nám to rýsuje.
Goebbelse se nakonec zlikvidovat nepodařilo. Setkává se přímo s Adolfem Hitlerem, který mu vlastně pomůže a zachrání krk. Promlouvá k oběma manželům. Po počátečním chladu nastává usmíření a slib že už nebudou žádné problémy. Vůdce zachránil manželství i Goebbelse. Jistě k tomu velkou měrou přispěla Magda, která celý život Hitlera tajně milovala, a proto hlavně žila s Goebbelsem. Nevadí, že soužití nebylo zrovna šťastné, hlavně že byla Hitlerovi nablízku.
Hitler zanechá v Goebbelsovi velkou stopu, je to jeho zlomový okamžik. Ještě horlivěji a věrněji se přimkne k Hitlerovi a zůstává takový až do samotného a hořkého konce. Spáchá sebevraždu.
Göring zuří, jeho plán se nezdařil. Hrabě von Helldorf byl popraven za podílnictví na pokusu o atentát na Hitlera.
Těžké únorové časy
Únorový puč zastihl Jana Masaryka unaveného a nemocného. Prohlásil, že jde s lidem a že si ještě rád zavládne. Mluvil však o svém lidu, který vždy miloval a který lnul také k němu. Jako nekomunista nepostihl, že přes noc se stal výraz „lid“ díky oficiální komunistické propagandě čímsi zcela jiným. Pro svoji nemoc se Masaryk načas zavřel v Černínském paláci. Se strhanými rysy pak protrpěl slavnostní hold svému otci v den narozenin 7. března na Staroměstském náměstí, kde musel od nové vlády přijmout vyznamenání udělené T. G. Masarykovi. Po slavnosti postál nad hrobem rodičů v Lánech.
Po návratu Jana Masaryka do Prahy se do jeho života chystali zasáhnout lidé pracující pro nový režim.
Řetězec událostí, na jejichž konci byla smrt Jana Masaryka, započal vniknutím skupiny pěti osob neuzamčenými dveřmi do bytu Jana Masaryka v době, kdy spal. Započali s domovní prohlídkou a vyděšený ministr se jim, neoblečen, neobut, snažil v prohlídce zabránit. Dostal políček, byl vyzván, aby se oblékl a šel s nimi. Jan Masaryk podlehl panice a začal křičet, že se raději zabije. Rozběhl se k oknu koupelny sousedící s jeho ložnicí. Jeden z mužů se jej snažil pravděpodobně umlčet, přitiskl mu na obličej polštář, ale Masaryk se vytrhl, polštář spadl na zem a Masaryk vylezl na okno koupelny čelem do místnosti se svezl dolů na římsu pod oknem. Poškrábal se přitom o spodní část okenního rámu. Po římse postoupil vlevo a pravou rukou se ještě přidržoval svislé vnitřní části okna. Zřejmě se ho některý z mužů snažil uchopit za ruku a zadržet, ale Masaryk se mu vytrhl a přitom ztratil rovnováhu. Když zjistil, že se na římse neudrží, odrazil se a vyrovnal tak polohu těla, takže na nádvoří dopadl na svislé vzpřímené poloze rovnou na bosá chodidla a přivodil si okamžitou smrt.
Muži z komanda zjistili, že je mrtev, ale přitom ještě rychle dokončili prohlídku, schovali nalezené zlato, valuty, písemnosti, které našli na půdě a předem zajištěnou přístupovou cestou v tichosti opustili Černínský palác.
Některé věci odevzdali a část si ponechali, očekávajíc události věcí příštích. Masarykova smrt sice byla vyhlášena za sebevraždu, úředně, ale za tři dny se o ně zajímá Bezpečnost. Proto se rozhodují uprchnout do Německa, jak bylo ujednáno podle předem stanoveného plánu.
Celá skupina odešla za hranice kromě jiného s cílem sledovat a provádět rozbroje mezi emigrací, podávat o ní zprávy a připravovat akci vedoucí k likvidaci těch, kteří byli dávno před únorem 1948 z části vytipováni jako potenciální nepřátelé režimu.
Tak zní nejpravděpodobnější verze smrti Jana Masaryka. Ať to však bylo jakoliv, život tohoto vzácného člověka byl zmařen. Národ truchlil pro velkého člověka. truchlit mohli ještě znovu a znovu pro nesmyslnost a zrůdnost režimu, který se vkradl mezi lid a začal páchat zlo.
Po návratu Jana Masaryka do Prahy se do jeho života chystali zasáhnout lidé pracující pro nový režim.
Řetězec událostí, na jejichž konci byla smrt Jana Masaryka, započal vniknutím skupiny pěti osob neuzamčenými dveřmi do bytu Jana Masaryka v době, kdy spal. Započali s domovní prohlídkou a vyděšený ministr se jim, neoblečen, neobut, snažil v prohlídce zabránit. Dostal políček, byl vyzván, aby se oblékl a šel s nimi. Jan Masaryk podlehl panice a začal křičet, že se raději zabije. Rozběhl se k oknu koupelny sousedící s jeho ložnicí. Jeden z mužů se jej snažil pravděpodobně umlčet, přitiskl mu na obličej polštář, ale Masaryk se vytrhl, polštář spadl na zem a Masaryk vylezl na okno koupelny čelem do místnosti se svezl dolů na římsu pod oknem. Poškrábal se přitom o spodní část okenního rámu. Po římse postoupil vlevo a pravou rukou se ještě přidržoval svislé vnitřní části okna. Zřejmě se ho některý z mužů snažil uchopit za ruku a zadržet, ale Masaryk se mu vytrhl a přitom ztratil rovnováhu. Když zjistil, že se na římse neudrží, odrazil se a vyrovnal tak polohu těla, takže na nádvoří dopadl na svislé vzpřímené poloze rovnou na bosá chodidla a přivodil si okamžitou smrt.
Muži z komanda zjistili, že je mrtev, ale přitom ještě rychle dokončili prohlídku, schovali nalezené zlato, valuty, písemnosti, které našli na půdě a předem zajištěnou přístupovou cestou v tichosti opustili Černínský palác.
Některé věci odevzdali a část si ponechali, očekávajíc události věcí příštích. Masarykova smrt sice byla vyhlášena za sebevraždu, úředně, ale za tři dny se o ně zajímá Bezpečnost. Proto se rozhodují uprchnout do Německa, jak bylo ujednáno podle předem stanoveného plánu.
Celá skupina odešla za hranice kromě jiného s cílem sledovat a provádět rozbroje mezi emigrací, podávat o ní zprávy a připravovat akci vedoucí k likvidaci těch, kteří byli dávno před únorem 1948 z části vytipováni jako potenciální nepřátelé režimu.
Tak zní nejpravděpodobnější verze smrti Jana Masaryka. Ať to však bylo jakoliv, život tohoto vzácného člověka byl zmařen. Národ truchlil pro velkého člověka. truchlit mohli ještě znovu a znovu pro nesmyslnost a zrůdnost režimu, který se vkradl mezi lid a začal páchat zlo.
pondělí 20. května 2013
Heinrich Himmler - rozporuplný říšský kat
Říšský vůdce SS, velitel zbraní SS, šéf gestapa, říšský ministr vnitra, odpovědný za uplatňování Hitlerovy rasové teorie. Vzdělání vysokoškolské, čestný doktorát z archeologie, ženatý, otec jednoho dítěte, nikdy nebyl souzen. Zabil se kyanidovou kapslí, když byl krátce po skončení války dopaden.
Řekl: „Pro členy SS musí existovat jediný princip. Čestnými, slušnými a věrnými musíme být pouze vůči příslušníkům naší vlastní rasy a nikomu jinému. Žijí-li jiné národy v dostatku nebo chcípají hlady, mě zajímá jen potud, pokud je potřebujeme jako otroky pro naši kulturu.“
Himmler začínal jako žák Strassera, Hitlerova přítele a nacistického ideologa, a právě on, Himmler se podílel na popravě milovaného učitele, když ten se rozhádal s Hitlerem. Neměl naprosto s nikým slitování. Ale tato zrada Himmlerovi nepomohla. Dívali se na něj s úkosem, v Berlíně byl považován za Strasserova člověka. Proto byl jmenován do ponižující bezvýznamné funkce, šéfa kriminální policie Mnichova. Jiný by to na jeho místě vzdal, ale Himmler byl velmi odhodlaným mužem činu. Začal v Německu zřizovat první koncentrační tábory.
Göring se ho jednou zeptal: „Neodradí naše praktiky Londýn a Paříž?“ Himmler odpověděl: „Ani v nejmenším. Naše koncentrační tábory jsou humánním prostředkem, jak zachránit nepřítele národního socialismu. Kdybychom je nevsadili do koncentráků, lid by je zlynčoval. Takhle projdou školou převýchovy a pochopí správnost naší ideje.“
Za úspěchy ve zřizování táborů smrti, byl říšský vůdce SS Himmler jmenován, na Hitlerův osobní rozkaz, náměstkem ministra vnitra. Tehdy poprvé nebyl členem Hitlerova doprovodu, ale ocitl se po jeho boku. Postoupil na další příčku nacistické hierarchie. Když pak Himmler přesídlil do Berlína, začal se svými pomocníky, velitelem štábu SS, generálem Karlem Wolfem a Heydrichem shromažďovat tajné materiály na nepřátele i přátele. Na Göringa, Hesse. Stále častěji se pohyboval po boku vůdce na stranických sjezdech v Norimberku, ale pořád ještě nepatřil k vyvoleným. Pořád ještě nebyl jedním z vůdců říše. Byl jen ochráncem vůdcova života. A teprve, když Himmler zorganizoval atentát na Hitlera, při vůdcově jízdě Berlínem, když ho svou hrudí zaštítil před slepým nábojem, teprve potom se Himmler stal, podle vůdcových slov, jeho pokrevným bratrem.
Himmler nedosáhl svého největšího vzestupu na bitevních polích a ani ne organizováním táborů smrti na okupovaných územích Sovětského svazu, Polska, Jugoslávie či Maďarska. Tahle jeho práce už nikoho nepřekvapovala. Veliký organizátor očistného teroru. Tak se vyjádřil o Himmlerovi Hitler. Svého největšího vzestupu dosáhl Himmler po atentátu generálů na Hitlera. Tehdy se Himmler stal hrdinou říše. Člověkem, který zmařil spiknutí. Hitler ho odměnil, nazval ho nejodvážnějším árijcem. Řekl mu, aby místo něj vystoupil na mýtinku a Bormann, Göring a Goebbels, museli Himmlerovi vzdávat pocty, jaké vzdávali jen samotnému Hitlerovi.
Později, na sklonku války, ho pro zradu Hitler zbavil všech funkcí a vyloučil z NSDAP.
Himmler byl jednou z nejsilnějších postav politické struktury říše. Himmler by mohl souhlasit s jednáním se západem. Mohl by udržet armádu a SS v poslušnosti, mohl by postavit frontu proti bolševikům, spoléhaje na separátní mír se západem, ale spojenci by si nikdy nesedli k jednacímu stolu s Himmlerem, protože pro celý svět znamenalo slovo Himmler totéž, co slovo kat.
Řekl: „Pro členy SS musí existovat jediný princip. Čestnými, slušnými a věrnými musíme být pouze vůči příslušníkům naší vlastní rasy a nikomu jinému. Žijí-li jiné národy v dostatku nebo chcípají hlady, mě zajímá jen potud, pokud je potřebujeme jako otroky pro naši kulturu.“
Himmler začínal jako žák Strassera, Hitlerova přítele a nacistického ideologa, a právě on, Himmler se podílel na popravě milovaného učitele, když ten se rozhádal s Hitlerem. Neměl naprosto s nikým slitování. Ale tato zrada Himmlerovi nepomohla. Dívali se na něj s úkosem, v Berlíně byl považován za Strasserova člověka. Proto byl jmenován do ponižující bezvýznamné funkce, šéfa kriminální policie Mnichova. Jiný by to na jeho místě vzdal, ale Himmler byl velmi odhodlaným mužem činu. Začal v Německu zřizovat první koncentrační tábory.
Göring se ho jednou zeptal: „Neodradí naše praktiky Londýn a Paříž?“ Himmler odpověděl: „Ani v nejmenším. Naše koncentrační tábory jsou humánním prostředkem, jak zachránit nepřítele národního socialismu. Kdybychom je nevsadili do koncentráků, lid by je zlynčoval. Takhle projdou školou převýchovy a pochopí správnost naší ideje.“
Za úspěchy ve zřizování táborů smrti, byl říšský vůdce SS Himmler jmenován, na Hitlerův osobní rozkaz, náměstkem ministra vnitra. Tehdy poprvé nebyl členem Hitlerova doprovodu, ale ocitl se po jeho boku. Postoupil na další příčku nacistické hierarchie. Když pak Himmler přesídlil do Berlína, začal se svými pomocníky, velitelem štábu SS, generálem Karlem Wolfem a Heydrichem shromažďovat tajné materiály na nepřátele i přátele. Na Göringa, Hesse. Stále častěji se pohyboval po boku vůdce na stranických sjezdech v Norimberku, ale pořád ještě nepatřil k vyvoleným. Pořád ještě nebyl jedním z vůdců říše. Byl jen ochráncem vůdcova života. A teprve, když Himmler zorganizoval atentát na Hitlera, při vůdcově jízdě Berlínem, když ho svou hrudí zaštítil před slepým nábojem, teprve potom se Himmler stal, podle vůdcových slov, jeho pokrevným bratrem.
Himmler nedosáhl svého největšího vzestupu na bitevních polích a ani ne organizováním táborů smrti na okupovaných územích Sovětského svazu, Polska, Jugoslávie či Maďarska. Tahle jeho práce už nikoho nepřekvapovala. Veliký organizátor očistného teroru. Tak se vyjádřil o Himmlerovi Hitler. Svého největšího vzestupu dosáhl Himmler po atentátu generálů na Hitlera. Tehdy se Himmler stal hrdinou říše. Člověkem, který zmařil spiknutí. Hitler ho odměnil, nazval ho nejodvážnějším árijcem. Řekl mu, aby místo něj vystoupil na mýtinku a Bormann, Göring a Goebbels, museli Himmlerovi vzdávat pocty, jaké vzdávali jen samotnému Hitlerovi.
Později, na sklonku války, ho pro zradu Hitler zbavil všech funkcí a vyloučil z NSDAP.
Himmler byl jednou z nejsilnějších postav politické struktury říše. Himmler by mohl souhlasit s jednáním se západem. Mohl by udržet armádu a SS v poslušnosti, mohl by postavit frontu proti bolševikům, spoléhaje na separátní mír se západem, ale spojenci by si nikdy nesedli k jednacímu stolu s Himmlerem, protože pro celý svět znamenalo slovo Himmler totéž, co slovo kat.
pátek 3. května 2013
Pokud se jedná o Polsko a Německo, druhá světová válka proti sobě postavila tyto státy v naprosto rozdílném postavení.
Německo s obrovským potenciálem válečného průmyslu a vedle toho hospodářsky slabé Polsko.
Pro srovnání
Rok 1938
Výroba oceli - Německo 23 milionů tun, Polsko 1,5 milionů tun
Produkce celulózy – Německo 2,5 milionů tun, Polsko 187 tisíc tun
Těžba uhlí – Německo 330 milionů tun, Polsko 38 milionů tun
Další nevýhodou bylo, že Polsko nemělo zdaleka tak vyvinutý průmysl, další nevýhodou byla přítomnost německé menšiny na polském území, soustředěná v pohraničních oblastech. Dostatečně zfanatizováni a vyzbrojeni podnikali záškodnickou činnost s nemalým vlivem na celé dění.
Německý plán byl velmi dlouho pečlivě připravovaný, promyšlený a soustředěný a polský proti tomu spíše obranný a velmi improvizovaný.
Nutno dodat, že Německo se nesmířilo s porážkou v první světové válce, nesmířilo se s mírovou smlouvou ve Versailles z roku 1918 a tajně zbrojilo po celou dobu, jen čekalo na příležitost. Ta příležitost se časem naskytla.
Německo s obrovským potenciálem válečného průmyslu a vedle toho hospodářsky slabé Polsko.
Pro srovnání
Rok 1938
Výroba oceli - Německo 23 milionů tun, Polsko 1,5 milionů tun
Produkce celulózy – Německo 2,5 milionů tun, Polsko 187 tisíc tun
Těžba uhlí – Německo 330 milionů tun, Polsko 38 milionů tun
Další nevýhodou bylo, že Polsko nemělo zdaleka tak vyvinutý průmysl, další nevýhodou byla přítomnost německé menšiny na polském území, soustředěná v pohraničních oblastech. Dostatečně zfanatizováni a vyzbrojeni podnikali záškodnickou činnost s nemalým vlivem na celé dění.
Německý plán byl velmi dlouho pečlivě připravovaný, promyšlený a soustředěný a polský proti tomu spíše obranný a velmi improvizovaný.
Nutno dodat, že Německo se nesmířilo s porážkou v první světové válce, nesmířilo se s mírovou smlouvou ve Versailles z roku 1918 a tajně zbrojilo po celou dobu, jen čekalo na příležitost. Ta příležitost se časem naskytla.
KDO HLEDÁ NAJDE...ALE NĚKDY POUZE TO, CO SE HODÍ "DO KRÁMU"
KDO CHCE NAJÍT CHYBU, NAJDE JI I V RÁJI. HENRY DAVID THOREAU
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)