Göring a Göring - stejné krve a přeci tak rozdílní

Ze svého sídla Carinhall vydal Hermann Göring rozkaz zničit Guernicu, ale z Carinhall vydával také rozkazy bombardovat Barcelonu, Varšavu, Moskvu, Coventry, Bělehrad, Krakov, Leningrad.

A právě do Carinhall (luxusní sídlo, jež nese jméno jeho první ženy, kterou velmi miloval) se vrátil poté, co ho Hitler v roce 1942 veřejně ponížil kritikou po náletech spojeného letectva.

Ponížen se uchýlil do soukromí svého blahobytu, kterým se tak rád obklopoval. Nestyděl se krást vše, co se z okupovaných území dalo vzít. Vzácné obrazy, sbírky, koberce, sochy, zkrátka skvostná umělecká díla a nejen to. Mnoho věcí se už nikdy nepodařilo najít a vrátit tam, kam patří.

Blahobyt si ostatně užíval rád už jako mladý, v sídle dr. Epensteina, zámožného muže původem z židovské rodiny, který byl nejen Hermannovým kmotrem, ale především milencem Hermannovy matky.

Hermann Göring se po Hitlerově kritice začíná vyhýbat svým stranickým přátelům, nechodí na mýtinky, vyhýbá se i přátelům, ale stále zůstává pevně v pozici Hitlerova nástupce a nacistou číslo dvě. Někdy se jím však označuje i Himmler. I když se tvářili jako kolegové, nenávist mezi vůdci po Hitlerově boku byla obrovská. Zkrátka padouch na padoucha.

Po neúspěších a bombardování Německa Himmler jednou prohlásí: „To je jeho konec, Hitler mu nikdy neodpustí bombardování Německa.“

Göring opravdu postupně ztrácí svoji obrovskou reálnou moc, kterou měl kdysi a kromě toho je neustále pod dohledem Himmlerovy tajné služby.

Smyčka se pomalu utahuje a Göringovi nezbývá moc času. Když zjistí, že už pomalu praskají ledy, schovává nakradené cennosti a svoji ženu, sám se ukrývá, ale je dopaden, později souzen. Ještě stále si myslí, že někoho přesvědčí kouzlem své osobnosti, že se s ním někdo bude bavit a vyjednávat, že někdo bude poslouchat jeho lži o tom, že on vlastně za nic nemůže. Ostatně Hitler a jeho nejbližší jsou po smrti, nemohou odporovat. Je bez milosti odsouzen, ale unikne oprátce. Otráví se 15. října roku 1946. I jeho žena je zatčena, ale po nějakém čase propuštěna a může dožít svůj život v Mnichově, společně s jejich dcerou Eddou. Napíše o svém muži knihu.

Zajímavý je mladší bratr Hermanna Göringa, Albert. Byl úspěšným obchodníkem, ale především zachráncem Židů. Jako exportní ředitel firmy Škoda měl možnost pomoci mnoha ohroženým lidem, nejen Židům. Podporoval protinacistický odboj. Díky tomu byl po válce osvobozen, ale stigma takového jména jej provázelo celý život a značně mu je znesnadňovalo, zejména v divoké poválečné době.

Albert Göring řekl: „Běžní lidé přirozeně nechtějí války; ani v Rusku, ani v Anglii, a nota bene ani v Německu. To je jasné. Ale, nakonec jsou to vůdci země, kteří určují politiku, a je vždy jednoduché strhnout lidi s sebou, ať už je to demokracie, fašistická diktatura, parlament či komunistický režim. Ať už lidé mají či nemají hlas, mohou být vždy přiměni k žadonění u svých vůdců. Je to jednoduché – vše, co je třeba, je říci jim, že jsou napadeni a odsoudit ty mírumilovnější z nich za nedostatek vlastenectví a vystavování jejich země nebezpečí. Toto funguje v každé zemi stejně.“

Sourozenci, z jedné krve, a přece tak rozdílní. Ano, jsme různí, ale naštěstí nejsou jen lidé, kteří páchají zlo a ubližují, jsou také lidé, kteří to vyvažují svým cítěním, zdravým rozumem, dobrotou, schopností soucitu a lásky k bližnímu.

No jinak bychom se vyvraždili všichni navzájem.

Ze všeho je nutné vzít si ponaučení. Nesmí se zapomínat a nic zlehčovat, protože svět bude vždy plný nenávistných zakomplexovaných jedinců, kteří by rádi vzali otěže pevně do rukou a řešili po svém. Jen čekají na svoji příležitost.

.

Dobro jako projev slabosti?

Hitlerův program vychází především ze dvou fikcí, kterou tehdy v Německu vytvořila vědomě a velmi systematicky pěstovaná propaganda.

První fikce je ta, že Německo nebylo v první světové válce poraženo, ale že německým armádám zasadili marxisté dýku do zad.

Druhá fikce tvrdí, že na všech hospodářských potížích poválečného Německa má vinu pouze versailleská smlouva, jež zbavila Německo odvěkých německých území a tak mu znemožnila hospodářský rozmach a úspěch na světových trzích.

Tyto fikce vytvořily pilíře reakční ideologie a staly se také hlavní náplní Hitlerova programu.

Ke všemu tomu se připadal ještě fikce třetí, a to že neštěstí Německa zavinili především Židé.

I když jsou tyto fikce směsicí demagogie, ubohých nesmyslů a uměle nafouknuté do obřích rozměrů, nelze je brát na lehkou váhu. Staly se doslova biblí Německa pro toto období.

Hitlerův „Mein Kampf“ obsahuje toto všechno, ale hlavně myšlenku zbavit se všech omezení vzniklých z porážky a proměnit evropské země v pouhé „kolonie“ Německa. Otázka Židů měla být jasná.

Člověku až naskakuje husí kůže z toho, kolik nenávisti a zla může být v jednom člověku, ale nikdy by nedosáhl svého a neovlivnil dějiny tolik, kdyby neměl okolo sebe skupinu ochotných, ale stejně podlých přisluhovačů, kteří z „toho také chtěli něco mít“, kteří byli stejně postižení a nenávistní, stejně tak jako nenasytní. Židé to vždy uměli, jejich majetky byly obrovské. K tomu všemu se našel ochotný národ, který se lehce a docela rád nechal zmanipulovat. Oni to Němci prostě mají, měli vždy a mít budou. MY NĚMCI! ANEB DEUTSCHLAND DEUTSCHLAND ÜBER ALLES. Ostatně byly doby, kdy si němečtí vojáci na frontě zpívali jinou písničku, než německou hymnu a přišly časy, kdy samotní Němci proklínali Hitlera i sebe, ale to už je jiná kapitola. 

Jiná kapitola také je, že všemu zlu napomáhá okolí, ať už svojí vypočítavostí, hloupostí, netečností nebo zradou.

Když Hitler psal tato slova, sám netušil, jakou zkázu Německu a vlastně celému světu způsobí.

„Naposled zvítězí vždy jen pud sebezáchovy. Před ním taje tzv. humanita, výraz to směsi hlouposti, zbabělosti a domýšlivého mudrctví. Lidstvo vyrostlo ve věčném boji, ve věčném míru by zahynulo!“ Adolf Hitler, Mein Kampf

DOBRO JE PROJEV SLABOSTI.

Myslíte, že ano? Těžká otázka, ale jak se to vezme.