Ještě 29. června Hitler v rozhovoru s SA velitelem a zástupcem Röhma, Fritzem von Krausserem, prohlašoval, že porada velitelů SA v Bad Wiesse bude sloužit k odstranění názorových rozdílů.
Dne 30. června, den poté jsou zlikvidovány špičky SA, novým šéfem štábu SA se stal Victor Lutze, jeden z horlivých donašečů na Röhma.
Hitler s pomocí věrných ještě posiloval, jak uvádí Albert Speer, odpor k zastřeleným vůdcům SA. Horlivě se rozšiřovalo mnoho podrobností z intimního života Ernsta Röhma a jeho skupiny. Byl například předložen jídelní lístek z hostin, který obsahoval vybrané chody ze zahraničí. Například žabí stehýnka, ptačí jazýčky, žraločí ploutve, racčí vejce, stará francouzská vína a nejlepší sekty.
Hitler k tomu ironicky poznamenal: „Tak tady máme ty revolucionáře v celé kráse! A právě jim se naše revoluce zdála příliš pomalá!“
A Himmler k tomu 30. června řekl: „Neváhali jsme splnit úkol, kterým jsme byli pověřeni, totiž postavit ke zdi a zastřelit naše druhy. V našich řadách jsme o tom nikdy nediskutovali. Každý z nás to považoval za hrozné, přesto však jsme si jisti, že podobné příkazy, stanou-li se jednoho dne znovu nevyhnutelnými, splníme jako onoho dne.“
Mezitím, co miliony vojáků umírali na vojně ve strašných podmínkách, při těžkých bojích i mnoho dní téměř nejedli, zatímco miliony lidí umírali v nelidských podmínkách, nacisty to moc netrápilo. Zejména je zarážející fakt, že mezitím, co umírali němečtí vojáci za tu jejich „říši“, oni si jen užívali, co se dalo, zkrátka urvat co nejvíce, když jsme u koryta. Kde jsou ty plamenné projevy, hesla a sliby?
Všechno jedna velká lež a podvod.
Úcta k životu, k sobě samému
William Shakespeare, Sonety
Křik není argument
pondělí 22. dubna 2013
neděle 21. dubna 2013
Noc dlouhých nožů a kariéra SS
Klíčová událost v historii nacistického Německa. Na příkaz Adolfa Hitlera byl tehdy zlikvidován sbor SA, včetně jeho velitele Ernsta Röhma. Tato událost měla velmi složité pozadí, které se vleče už od první světové války, končící porážkou Německa.
Je třeba přihlédnout k důležitému a zcela zásadnímu faktoru. Na základě ustanovení Versailleské smlouvy má dojít, kromě jiného, ke snížení německé armády na 100 tisíc mužů. Z tohoto důvodu byla snaha soustředit do velmi zredukované armády spíše vyškolené důstojníky a na straně druhé se zbavit důstojnických aspirantů, kteří zaplavili armádu v posledním období války.
A ti, zklamaní ve svých nadějích, zklamaní prohrou, často bez zaměstnání, velmi těžce se adaptující v tvrdých poválečných podmínkách, nacházely cestu do dobrovolných vojenských formací.
„Lancknechti dvacátého století“, kteří se nemohli smířit s porážkou císařské říše v roce 1918, však za každou cenu hledali důvod k „oprávněné válce“.
V polovině roku 1921 byly vytvořeny první stranické úderné oddíly NSDAP (SA). Svým složením byly různorodou formací. Představovali je nejčastěji drobní podnikatelé, obchodníci, úředníci a zemědělci.
Proces utváření SA souvisel s podmínkami poválečného Německa. Do SA se hlásilo mnoho dobrovolníků Oddílů se používalo k rozbíjení komunistických schůzí a k vyřizování účtů s odpůrci.
Odlišnou koncepci oddílů SA ztělesňoval Ernst Röhm. Podle něj měly být v podstatě kamuflovanou masovou armádou, udržovanou proti Versailleským ustanovením. SA podléhaly přímým Röhmovým příkazům a měly také sloužit jeho velkým ambicím, jeho touze po moci.
Hitler si tehdy začal uvědomovat, že v NSDAP se vytváří centrum nezávislé na jeho rozkazech. Včas postřehl nebezpečí. Vytvořil vlastní štábní stráž, která ho měla chránit a věrně sloužit za každou cenu.
Po nezdařeném puči v Mnichově a uvěznění Hitlera se situace ještě zhoršila. Röhm byl podmínečně osvobozen a počet příslušníků SA velmi vzrostl a možnost Hitlerovy kontroly byla minimální.
Hitler se rozhoduje vytvořit ochranné oddíly, nové osobní gardy (SS) a přitom usiluje o bezvýhradnou podřízenost oddílů SA. Měly se stát podřízenými SS. Ovšem oddíly SA nadále ohrožovaly postavení SS a také jeho osamostatnění.
Do vedení SS se dostává Heinrich Himmler, při jeho nástupu čítá organizace 280 členů, ale o čtyři roky později už čítá 50 tisíc členů.
Roku 1934 však Röhm předkládá vládě požadavek, aby jádro nové armády představovaly oddíly SA. Navíc Röhm prohlašoval, že SA musí převzít nejvýznamnější pozice v obrozené armádě.
Hitler naprosto nemohl dopustit, aby někdo ohrozil jeho plány. Muselo dojít k rozhodujícímu úderu. Dne 28. června nařídil Hitler Röhmovi, který právě pobýval v Bad Wiessee, aby na neděli 30. června svolal všechny vysoké velitele SA k poradě za přítomnosti Hitlera. Röhm přijal zprávu s uspokojením a netušil, že Hitler vůbec neměl v úmyslu vyjednávat. Jakmile otupil bdělost soka, vydal příslušné rozkazy oddílům SS v Bavorsku, zatímco Himmler připravoval úder proti oddílům SA v Berlíně.
V časných ranních hodinách doslova vytáhly oddíly SS z postele nic netušící velitele SA a začal masakr. Byla zlikvidována špička SA včetně jejího velitele Röhma.
SS přitom zlomily jakýkoliv další odpor a vyřizování účtů nadále pokračovalo. Hitler odstranil nejen soka, svoje odpůrce, ale také nepohodlné svědky.
Noc dlouhých nožů, tedy 30. červen 1934 se stal dnem definitivního poklesu významu SA a současně s tím skutečným počátkem „kariéry“ SS. Jejich oddíly, bohužel, dokázaly ještě mnohokrát později, že jsou mocnou oporou fašistické diktatury.
Je třeba přihlédnout k důležitému a zcela zásadnímu faktoru. Na základě ustanovení Versailleské smlouvy má dojít, kromě jiného, ke snížení německé armády na 100 tisíc mužů. Z tohoto důvodu byla snaha soustředit do velmi zredukované armády spíše vyškolené důstojníky a na straně druhé se zbavit důstojnických aspirantů, kteří zaplavili armádu v posledním období války.
A ti, zklamaní ve svých nadějích, zklamaní prohrou, často bez zaměstnání, velmi těžce se adaptující v tvrdých poválečných podmínkách, nacházely cestu do dobrovolných vojenských formací.
„Lancknechti dvacátého století“, kteří se nemohli smířit s porážkou císařské říše v roce 1918, však za každou cenu hledali důvod k „oprávněné válce“.
V polovině roku 1921 byly vytvořeny první stranické úderné oddíly NSDAP (SA). Svým složením byly různorodou formací. Představovali je nejčastěji drobní podnikatelé, obchodníci, úředníci a zemědělci.
Proces utváření SA souvisel s podmínkami poválečného Německa. Do SA se hlásilo mnoho dobrovolníků Oddílů se používalo k rozbíjení komunistických schůzí a k vyřizování účtů s odpůrci.
Odlišnou koncepci oddílů SA ztělesňoval Ernst Röhm. Podle něj měly být v podstatě kamuflovanou masovou armádou, udržovanou proti Versailleským ustanovením. SA podléhaly přímým Röhmovým příkazům a měly také sloužit jeho velkým ambicím, jeho touze po moci.
Hitler si tehdy začal uvědomovat, že v NSDAP se vytváří centrum nezávislé na jeho rozkazech. Včas postřehl nebezpečí. Vytvořil vlastní štábní stráž, která ho měla chránit a věrně sloužit za každou cenu.
Po nezdařeném puči v Mnichově a uvěznění Hitlera se situace ještě zhoršila. Röhm byl podmínečně osvobozen a počet příslušníků SA velmi vzrostl a možnost Hitlerovy kontroly byla minimální.
Hitler se rozhoduje vytvořit ochranné oddíly, nové osobní gardy (SS) a přitom usiluje o bezvýhradnou podřízenost oddílů SA. Měly se stát podřízenými SS. Ovšem oddíly SA nadále ohrožovaly postavení SS a také jeho osamostatnění.
Do vedení SS se dostává Heinrich Himmler, při jeho nástupu čítá organizace 280 členů, ale o čtyři roky později už čítá 50 tisíc členů.
Roku 1934 však Röhm předkládá vládě požadavek, aby jádro nové armády představovaly oddíly SA. Navíc Röhm prohlašoval, že SA musí převzít nejvýznamnější pozice v obrozené armádě.
Hitler naprosto nemohl dopustit, aby někdo ohrozil jeho plány. Muselo dojít k rozhodujícímu úderu. Dne 28. června nařídil Hitler Röhmovi, který právě pobýval v Bad Wiessee, aby na neděli 30. června svolal všechny vysoké velitele SA k poradě za přítomnosti Hitlera. Röhm přijal zprávu s uspokojením a netušil, že Hitler vůbec neměl v úmyslu vyjednávat. Jakmile otupil bdělost soka, vydal příslušné rozkazy oddílům SS v Bavorsku, zatímco Himmler připravoval úder proti oddílům SA v Berlíně.
V časných ranních hodinách doslova vytáhly oddíly SS z postele nic netušící velitele SA a začal masakr. Byla zlikvidována špička SA včetně jejího velitele Röhma.
SS přitom zlomily jakýkoliv další odpor a vyřizování účtů nadále pokračovalo. Hitler odstranil nejen soka, svoje odpůrce, ale také nepohodlné svědky.
Noc dlouhých nožů, tedy 30. červen 1934 se stal dnem definitivního poklesu významu SA a současně s tím skutečným počátkem „kariéry“ SS. Jejich oddíly, bohužel, dokázaly ještě mnohokrát později, že jsou mocnou oporou fašistické diktatury.
Hermann Göring – obr na hliněných nohou
Veterán Hitlerovy strany, říšský maršál, dvakrát ženatý, dvě děti, vzdělání středoškolské.
Řekl: „Zabíjejte, zabíjejte, zabíjejte. Nemyslete na následky. Odpovědnost za vás ponesu já!“
Göring byl, jako letec, považován za hrdinu první světové války. Po mnichovském převratu uprchl do Itálie a do Berlína se vrátil až po amnestii. V důsledku zranění bral téměř celý život morfium.
Hitler dosadil Göringa do říšského sněmu. Bylo třeba získat autoritu lidu, ale jistěji se cítil mezi fašisty a magnáty, kteří hitlerovcům platili. Po vítězství nacistů ve straně se Göring stal říšským maršálem letectva, říšským prezidentem říšského sněmu, říšským prezidentem Pruska, říšským ministrem letectva, odpovědným za splnění čtyřletého plánu, lesmistrem Německa.
Už v třicátém pátém roce se ale v nižších stranických kruzích začalo říkat: „Göring už není ten náš Göring. Už ani nepřijímá kamarády z partaje. Nutí je ve své kanceláři dlouho čekat na zápis do pořadí. Utápí se v přepychu. Přestal se stýkat s lidem.“
Zpočátku o tom mluvili polohlasně, ale když si Göring postavil zámek Carinhalle, kde pořádal nekonečné hony, stěžoval si Hitlerovi vůdce fronty práce, Lei. Řekl:“ Göringovy manýry rozkládají národ.“ A Goebbels dodal: „Přepych dokáže zmámit, musíme našemu Hermannovi pomoci.“ A Hitler se vypravil do Carinhalle.
„Nechte ho na pokoji.“ To řekl Hitler poté, co si promluvil s Göringem. „Jedině Hermann ví, jak vystupovat před západními diplomaty.“ Ať je ten zámek považován za majetek lidu. Budeme mít za to, že Göring tu jen bydlí.“
Ovšem právě nedaleko Carinhalle byl zřízen koncentrační tábor, kde s Göringovým schválením prováděly naprosto nelidské pokusy na nemocných starcích a na dětech. Göring to nikdy nepřiznal.
Při návštěvě tohoto tábora smrti prohlásil: „Národ si to přeje.“ Právě z Carinhalle vydal Göring rozkaz zničit Guernicu. A z Carinhalle vydával rozkazy bombardovat Barcelonu, Varšavu, Moskvu, Coventry, Bělehrad, Krakov, Leningrad.
Přesto později tvrdil, že nevěděl nic o masovém zabíjení nevinných lidí. Ze všeho se snažil vykroutit, byl to jeden z nejpodlejších a nejmazanějších nacistů. Šlo mu jen o vlastní prospěch.
V roce 1942 sovětské vzdušné síly rozprášily mýtus o neporazitelnosti Hitlerova Německa. Když 800 spojeneckých letounů prorazilo vzdušnou obranu Luftwaffe a začalo bombardovat Německo, Hitler veřejně křičel na Göringa, který kdysi tvrdil, že na území Německa nikdy nevstoupí noha nepřítele.
„Ani jedna nepřátelská puma nespadne na reich!“ Kdo to prohlašoval před národem, kdo o tom ujišťoval stranu? Profese vůdce znamená přesný poměr mezi sliby a jejich plněním Göringu a vy jste národ oklamal!“
Sem, do Carinhalle, se vrátil poté, co ho Hitler, po náletech spojeneckého letectva v roce 1942, poprvé veřejně ponížil kritikou. Od té doby se začínal vyhýbat stranické činnosti, opustil staré přátele, už jen zřídka se objevoval na recepcích a mýtincích. I když nadále zůstával pro každého v říši Hitlerovým nástupcem, jeho nejbližším spolubojovníkem, nacistou č. 2!
Himmler jednou řekl Schellenbergovi: „To je Göringův konec, Hitler mu nikdy neodpustí bombardování Německa.“
Göring začal ztrácet reálnou moc, kterou kdysi měl a s Hitlerovým souhlasem byl pod neustálým dohledem Himmlerovy tajné služby. Byl to obr na hliněných nohou.
Jednou se vracel z fronty, kde trávil celý den na úseku, jež prorazily ruské tanky. Byl tím, co viděl, otřesen a rozhodl se jet okamžitě za Hitlerem s hlášením: „Na frontě není žádná organizace, absolutně žádná organizace. Je tam úplný rozklad, o vojenské disciplíně nemůže být ani řeči. Viděl jsem tam dokonce opilé důstojníky. Útok bolševiků demoralizuje armádu, vyvolává v nich hrůzu.“
Byl snad během války někdy na frontě? Zajímal se vůbec o své důstojníky, vojáky, o Luftwaffe? Věděl o hrůzách obyčejných vojáků v zákopech, ve věčném hladu, zimě a strachu před obávanými protivníky, jímž Rusové bezesporu byli?
Jeden důstojník již z dob Napoleonských válek řekl: „Dostat se do Ruska není zase tak těžké, ale dostat se zpět živ už je téměř nemožné.“
Zajímal se vůbec Göring o válku opravdově, zvlášť když už v samých začátcích pochyboval a netajil se tím, že nevidí zrovna cestu v totální válce a napadnutí cizích států? Když pochopil, že Hitler nehodlá ustoupit, že je o své věci naprosto přesvědčen a zlikviduje každého, kdo by mu stál v cestě, tehdy začal hrát lstivě celou hru. Ale byl doopravdy přesvědčen o válce? Ne! Zajímal se jen o svoje břicho a umění po všech galeriích Evropy.
Hitler otřesen Göringovými slovy řekl: „Zakazuji Göringu, slyšíte, zakazuji vám jezdit na frontu a zakazuji vám šířit podobnou paniku!“ Göring říká: „Ale to vůbec není panika, to je pravda a mou povinností je vám tuhle pravdu sdělit.“
Rozzuřený Hitler křičí: „Mlčte a starejte se raději pořádně o svoji Luftwaffe a nestrkejte nos tam, kde je potřeba zachovat chladnou hlavu. To není nic pro vás, to je mi naprosto jasné. Na frontu už nepojedete, zakazuji vám to, jednou provždy!“
Poprvé v životě Göring odporoval vůdci. Byl naprosto zdrcen a velmi ponížen. Stále cítil v zádech, jak se za ním šklebí ti dva, podle něj, nýmandi, vůdcovi tajemníci Schmun a Bundov. V Carinhalle už na něco čekali důstojníci ze štábu Luftwaffe. Nařídil, aby svolali jeho lidi, když vycházel z bunkru od vůdce. Pak musel přijmout říšského vůdce Himmlera.
Himmler mu svěřil nečekaně toto: „Vůdce už nemůže být nadále vůdcem národa.“ A Göring chtěl říci: „Ano Heinrichu, a co tedy uděláme?“ Ale neřekl. Himmler: „V bunkru jsou koneckonců vojska SS, ale o to teď vůbec nejde. Vůdce má ochromenou vůli. Není schopen rozhodovat. Jsme povinni vystoupit před národem." Göring chtěl říci: „Ano Heydrichu, souhlasím s vámi.“ Ale vadila mu černá aktovka, kterou Himmler pevně svíral na kolenou. Věděl, že v ní může být zabudován diktafon. Věděl, že se všichni navzájem sledují, hlídají a donáší na sebe. Musel to vědět i proto, že sám nebyl čistý. Mohl se obávat, že tento rozhovor bude za dvě hodiny předán vůdci a to by byl jeho konec.
Himmler opět promluvil: „Jste jeho nástupce, a tudíž jste prezident. Tím pádem jsem já říšským kancléřem." Ale Göring si pro sebe myslí: „Může si žvanit, co chce. Otec provokatérů nemůže být čestný člověk (však také nebyl, stačí zmínit známou „Noc dlouhých nožů“). Kdyby mohl být čestným člověkem, souhlasil bych se všemi jeho návrhy, ale takhle?“
Göring řekl: „To není možné. Prezident i kancléř musí být jedna osoba.“ S tím Himmler odchází.
Göring má ostatně svoje plány a i Himmler nenechává nic náhodě. Ani jeden nebude stát při vůdci do posledních okamžiků, jako to učinil například Goebbels.
Naštěstí však ani jeden z nich neunikl trestu.
Po Himmlerovi a Göringovi tu ale zůstaly dcery….
Řekl: „Zabíjejte, zabíjejte, zabíjejte. Nemyslete na následky. Odpovědnost za vás ponesu já!“
Göring byl, jako letec, považován za hrdinu první světové války. Po mnichovském převratu uprchl do Itálie a do Berlína se vrátil až po amnestii. V důsledku zranění bral téměř celý život morfium.
Hitler dosadil Göringa do říšského sněmu. Bylo třeba získat autoritu lidu, ale jistěji se cítil mezi fašisty a magnáty, kteří hitlerovcům platili. Po vítězství nacistů ve straně se Göring stal říšským maršálem letectva, říšským prezidentem říšského sněmu, říšským prezidentem Pruska, říšským ministrem letectva, odpovědným za splnění čtyřletého plánu, lesmistrem Německa.
Už v třicátém pátém roce se ale v nižších stranických kruzích začalo říkat: „Göring už není ten náš Göring. Už ani nepřijímá kamarády z partaje. Nutí je ve své kanceláři dlouho čekat na zápis do pořadí. Utápí se v přepychu. Přestal se stýkat s lidem.“
Zpočátku o tom mluvili polohlasně, ale když si Göring postavil zámek Carinhalle, kde pořádal nekonečné hony, stěžoval si Hitlerovi vůdce fronty práce, Lei. Řekl:“ Göringovy manýry rozkládají národ.“ A Goebbels dodal: „Přepych dokáže zmámit, musíme našemu Hermannovi pomoci.“ A Hitler se vypravil do Carinhalle.
„Nechte ho na pokoji.“ To řekl Hitler poté, co si promluvil s Göringem. „Jedině Hermann ví, jak vystupovat před západními diplomaty.“ Ať je ten zámek považován za majetek lidu. Budeme mít za to, že Göring tu jen bydlí.“
Ovšem právě nedaleko Carinhalle byl zřízen koncentrační tábor, kde s Göringovým schválením prováděly naprosto nelidské pokusy na nemocných starcích a na dětech. Göring to nikdy nepřiznal.
Při návštěvě tohoto tábora smrti prohlásil: „Národ si to přeje.“ Právě z Carinhalle vydal Göring rozkaz zničit Guernicu. A z Carinhalle vydával rozkazy bombardovat Barcelonu, Varšavu, Moskvu, Coventry, Bělehrad, Krakov, Leningrad.
Přesto později tvrdil, že nevěděl nic o masovém zabíjení nevinných lidí. Ze všeho se snažil vykroutit, byl to jeden z nejpodlejších a nejmazanějších nacistů. Šlo mu jen o vlastní prospěch.
V roce 1942 sovětské vzdušné síly rozprášily mýtus o neporazitelnosti Hitlerova Německa. Když 800 spojeneckých letounů prorazilo vzdušnou obranu Luftwaffe a začalo bombardovat Německo, Hitler veřejně křičel na Göringa, který kdysi tvrdil, že na území Německa nikdy nevstoupí noha nepřítele.
„Ani jedna nepřátelská puma nespadne na reich!“ Kdo to prohlašoval před národem, kdo o tom ujišťoval stranu? Profese vůdce znamená přesný poměr mezi sliby a jejich plněním Göringu a vy jste národ oklamal!“
Sem, do Carinhalle, se vrátil poté, co ho Hitler, po náletech spojeneckého letectva v roce 1942, poprvé veřejně ponížil kritikou. Od té doby se začínal vyhýbat stranické činnosti, opustil staré přátele, už jen zřídka se objevoval na recepcích a mýtincích. I když nadále zůstával pro každého v říši Hitlerovým nástupcem, jeho nejbližším spolubojovníkem, nacistou č. 2!
Himmler jednou řekl Schellenbergovi: „To je Göringův konec, Hitler mu nikdy neodpustí bombardování Německa.“
Göring začal ztrácet reálnou moc, kterou kdysi měl a s Hitlerovým souhlasem byl pod neustálým dohledem Himmlerovy tajné služby. Byl to obr na hliněných nohou.
Jednou se vracel z fronty, kde trávil celý den na úseku, jež prorazily ruské tanky. Byl tím, co viděl, otřesen a rozhodl se jet okamžitě za Hitlerem s hlášením: „Na frontě není žádná organizace, absolutně žádná organizace. Je tam úplný rozklad, o vojenské disciplíně nemůže být ani řeči. Viděl jsem tam dokonce opilé důstojníky. Útok bolševiků demoralizuje armádu, vyvolává v nich hrůzu.“
Byl snad během války někdy na frontě? Zajímal se vůbec o své důstojníky, vojáky, o Luftwaffe? Věděl o hrůzách obyčejných vojáků v zákopech, ve věčném hladu, zimě a strachu před obávanými protivníky, jímž Rusové bezesporu byli?
Jeden důstojník již z dob Napoleonských válek řekl: „Dostat se do Ruska není zase tak těžké, ale dostat se zpět živ už je téměř nemožné.“
Zajímal se vůbec Göring o válku opravdově, zvlášť když už v samých začátcích pochyboval a netajil se tím, že nevidí zrovna cestu v totální válce a napadnutí cizích států? Když pochopil, že Hitler nehodlá ustoupit, že je o své věci naprosto přesvědčen a zlikviduje každého, kdo by mu stál v cestě, tehdy začal hrát lstivě celou hru. Ale byl doopravdy přesvědčen o válce? Ne! Zajímal se jen o svoje břicho a umění po všech galeriích Evropy.
Hitler otřesen Göringovými slovy řekl: „Zakazuji Göringu, slyšíte, zakazuji vám jezdit na frontu a zakazuji vám šířit podobnou paniku!“ Göring říká: „Ale to vůbec není panika, to je pravda a mou povinností je vám tuhle pravdu sdělit.“
Rozzuřený Hitler křičí: „Mlčte a starejte se raději pořádně o svoji Luftwaffe a nestrkejte nos tam, kde je potřeba zachovat chladnou hlavu. To není nic pro vás, to je mi naprosto jasné. Na frontu už nepojedete, zakazuji vám to, jednou provždy!“
Poprvé v životě Göring odporoval vůdci. Byl naprosto zdrcen a velmi ponížen. Stále cítil v zádech, jak se za ním šklebí ti dva, podle něj, nýmandi, vůdcovi tajemníci Schmun a Bundov. V Carinhalle už na něco čekali důstojníci ze štábu Luftwaffe. Nařídil, aby svolali jeho lidi, když vycházel z bunkru od vůdce. Pak musel přijmout říšského vůdce Himmlera.
Himmler mu svěřil nečekaně toto: „Vůdce už nemůže být nadále vůdcem národa.“ A Göring chtěl říci: „Ano Heinrichu, a co tedy uděláme?“ Ale neřekl. Himmler: „V bunkru jsou koneckonců vojska SS, ale o to teď vůbec nejde. Vůdce má ochromenou vůli. Není schopen rozhodovat. Jsme povinni vystoupit před národem." Göring chtěl říci: „Ano Heydrichu, souhlasím s vámi.“ Ale vadila mu černá aktovka, kterou Himmler pevně svíral na kolenou. Věděl, že v ní může být zabudován diktafon. Věděl, že se všichni navzájem sledují, hlídají a donáší na sebe. Musel to vědět i proto, že sám nebyl čistý. Mohl se obávat, že tento rozhovor bude za dvě hodiny předán vůdci a to by byl jeho konec.
Himmler opět promluvil: „Jste jeho nástupce, a tudíž jste prezident. Tím pádem jsem já říšským kancléřem." Ale Göring si pro sebe myslí: „Může si žvanit, co chce. Otec provokatérů nemůže být čestný člověk (však také nebyl, stačí zmínit známou „Noc dlouhých nožů“). Kdyby mohl být čestným člověkem, souhlasil bych se všemi jeho návrhy, ale takhle?“
Göring řekl: „To není možné. Prezident i kancléř musí být jedna osoba.“ S tím Himmler odchází.
Göring má ostatně svoje plány a i Himmler nenechává nic náhodě. Ani jeden nebude stát při vůdci do posledních okamžiků, jako to učinil například Goebbels.
Naštěstí však ani jeden z nich neunikl trestu.
Po Himmlerovi a Göringovi tu ale zůstaly dcery….
sobota 20. dubna 2013
středa 10. dubna 2013
Hitlerův bunkr - porada u vůdce dne 17.2 1945
Hitler řekl: „Máme k dispozici hodiny, pouze hodiny k tomu, abychom dobyli vítězství. Každý, kdo se dovede dívat, analyzovat, dělat závěry, je povinen odpovědět mi na jednu otázku. Je blízké vítězství možné? Přičemž nežádám, aby odpověď byla ve své kategoričnosti slepá. Nestojím o slepou víru. Ještě nikdy svět nepoznal tak paradoxně protikladný spolek, jako je koalice spojenců. Cíle Ruska, Anglie a Ameriky jsou diametrálně protikladné. Zatímco oni se ve svém postupu řídí různorodostí svých ideologických cílů, my se řídíme jedinou snahou, již je podřízen celý náš život. Zatímco rozpory mezi nimi rostou a porostou, naše jednota nabyla právě nyní, tak jako nikdy dřív, jednolitost, o kterou jsem usiloval po dlouhá léta této těžké a veliké kampaně. Napomáhat rozkladu koalice našich nepřátel diplomatickými či jinými cestami, je utopie, pokud ne přímo výraz paniky a ztráty perspektivy. Konec této koalice, která se rozpadne za dunění našich děl, urychlíme jedině vojenskými údery, jedině demonstrováním našeho nezlomného ducha a nevyčerpatelnosti naší síly. Obracím svůj zrak na Němce. Jedině náš národ může dosáhnout a je povinen dosáhnout vítězství. Nyní se celá naše země stala vojenským táborem. Mám na mysli Německo, Rakousko, Norsko, část Maďarska a Itálie. Značnou část protektorátu Čechy a Morava, Dánsko a Holandsko. To je srdce evropské civilizace. Máme v rukou materiál vítězství. Na nás, vojácích, teď záleží, do jaké míry využijeme tohoto materiálu ve jménu našeho vítězství. Věřte mi, po zdrcujících úderech našich armád, se koalice spojenců rozpadne!“
To říká Hitler v době, kdy německá vojska naprosto ovládají hlavní město Maďarska, do zajetí padá přes třicet tisíc nepřátelských vojáků a důstojníků. Vojáky osvoboditele vítají obyvatelé Sofie, Varšavy, Bukurešti, Bělehradu, Vídně a Budapešti. Sovětské tanky prorážejí obranné linie Německa a pronikají na jeho území. Postupují k Odře, poslední vodní hranici na cestě k hlavnímu městu Hitlerova Německa.
Je téměř jisté, že Němci prohráli válku, ale ještě to bude stát hodně úsilí a lidských životů, zcela zbytečných! Na obou stranách. Za Hitlera jdou bojovat v posledních dnech války speciálně vycvičené oddíly. Chlapci, kteří ještě ani nestačili dospět a těžko mohli chápat pravý význam války a vůbec toho, co se okolo nich děje. Nemohli tušit, jak podlý je ten jejich strýček Hitler, stejně jako celá jeho povedená banda, která, mezitím, co tihle chlapci šli na jistou smrt, snažila se zametat stopy a hledala únikové cesty. Vytratit se jako padouši a někde se schovat. V klidu přečkat nejhorší leta a škodit dál, možná zase jinak, ale podstata zůstává. Povýšenost, zahleděnost do sebe sama, neomalená hrabivost pod rouškou omluvy, že mi to přeci patří. Zločinecká banda takových lidí nikdy nebude myslet jinak, nikdy nebude mít nikoho jiného ráda, než sama sebe. Lháři! Obohatit se na cizí úkor, škodit a dál rozsévat nenávist.
Člověku mrazí, když slyší projevy, nenávistná slova rádoby strůjci nového pořádku, třetí říše. Člověka mrazí z toho, jak smýšleli, co hodlali udělat s celým zbytkem světa, se všemi, kteří se jim nehodili do krámu. Měli však sami mezi sebou tolik rivality, udavačů, rozporů a demagogie, i neskonalé povýšenosti, že začali ztrácet soudnost a normální úsudek. To se jim stalo osudným.
Díky bohu, že se jim nepovedlo, co zamýšleli.
To říká Hitler v době, kdy německá vojska naprosto ovládají hlavní město Maďarska, do zajetí padá přes třicet tisíc nepřátelských vojáků a důstojníků. Vojáky osvoboditele vítají obyvatelé Sofie, Varšavy, Bukurešti, Bělehradu, Vídně a Budapešti. Sovětské tanky prorážejí obranné linie Německa a pronikají na jeho území. Postupují k Odře, poslední vodní hranici na cestě k hlavnímu městu Hitlerova Německa.
Je téměř jisté, že Němci prohráli válku, ale ještě to bude stát hodně úsilí a lidských životů, zcela zbytečných! Na obou stranách. Za Hitlera jdou bojovat v posledních dnech války speciálně vycvičené oddíly. Chlapci, kteří ještě ani nestačili dospět a těžko mohli chápat pravý význam války a vůbec toho, co se okolo nich děje. Nemohli tušit, jak podlý je ten jejich strýček Hitler, stejně jako celá jeho povedená banda, která, mezitím, co tihle chlapci šli na jistou smrt, snažila se zametat stopy a hledala únikové cesty. Vytratit se jako padouši a někde se schovat. V klidu přečkat nejhorší leta a škodit dál, možná zase jinak, ale podstata zůstává. Povýšenost, zahleděnost do sebe sama, neomalená hrabivost pod rouškou omluvy, že mi to přeci patří. Zločinecká banda takových lidí nikdy nebude myslet jinak, nikdy nebude mít nikoho jiného ráda, než sama sebe. Lháři! Obohatit se na cizí úkor, škodit a dál rozsévat nenávist.
Člověku mrazí, když slyší projevy, nenávistná slova rádoby strůjci nového pořádku, třetí říše. Člověka mrazí z toho, jak smýšleli, co hodlali udělat s celým zbytkem světa, se všemi, kteří se jim nehodili do krámu. Měli však sami mezi sebou tolik rivality, udavačů, rozporů a demagogie, i neskonalé povýšenosti, že začali ztrácet soudnost a normální úsudek. To se jim stalo osudným.
Díky bohu, že se jim nepovedlo, co zamýšleli.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)