Z jednoho neštěstí do druhého aneb - z bláta do louže

Nešťastné převratové události a zlomení dr. Edvarda Beneše

Ze všech stran tísněný dr. Beneš, zastrašovaný hrozbami sovětské intervence, se dotázal ministra národní obrany Ludvíka Svobody, zda je armáda schopna zajistit demokratický a ústavní vývoj v zemi. „Nezávislý“, ale komunistům povolný ministr obrany v den puče nepustil vojsko z kasáren a prohlásil, že „armáda jde s lidem a kdokoliv narušuje jednotu národa, je nebezpečím a musí být odstraněn“.

Po tomto postoji muže, na kterého prezident spoléhal nejvíce, Beneš demisi podepsal.

Gottwald tak mohl 25. února jásajícím davům na Staroměstském náměstí triumfálně oznámit „porážku reakce“.

Beneš: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář - je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
Pro pochopení prezidentova kroku bude vhodné citovat jeho názor, který vyslovil při podpisu demise před delegací vedenou Gottwaldem: „…ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přejete, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu prezidentu – Osvoboditeli -, Věrni zůstaneme´. Jestli tak činím, tedy jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že jsou mu cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali kulturní vyspělost, věrnost a demokratický smysl našeho lidu."

Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí.

Snažím se představit si, jak muselo být dr. Benešovi v oněch nešťastných převratových dnech, na něž mohl mít on a malá hrstka odvážných pramalý vliv. Je naivní domnívat se, že by se ještě dalo něco zvrátit. Nastává doba přetvářky, útlaku, doba temna.

Heydrich řekl

Heydrich se přede mnou zastavil a řekl: „V zahraničí nás považují za katany, že ano?“ A potom dodal: „Pro samého jedince je to přímo nesnesitelné, ale musíme být tvrdí jako žula, jinak se dílo našeho vůdce zhroutí, jednou nám budou blahořečit, že jsme to vzali na sebe.“

Carl J. Burckhardt

 

Bezvýchodná situace?

Ve světě přibývá terorismu, fanatismu, násilí. Každý z toho má obavy. Není se co divit.

Islám je po křesťanství druhé nejpočetnější a nejrychleji rostoucí náboženství na světě. Náboženství čítá více jak miliardu věřících a číslo každým rokem roste o další tisíce lidí.

Vedle křesťanství a židovství je islám třetím světovým náboženstvím vyznávajícím jednoho Boha. V muslimském světě je nazýván Alláh. Používají ho i arabsky mluvící křesťané.

Zakladatelem islámu, prorok Mohamed (Muhammad), který se narodil na Arabském poloostrově v 70. letech 6. století, znal z vyprávění Židů žijících v oázách Arabského poloostrova některé starozákonní příběhy.

V Koránu, svaté knize muslimů, který ve svém jádru pochází přímo od proroka Mohameda, jsou pasáže, kde se mluví o Ježíši se skutečnou úctou. Za Syna Božího muslimové Ježíše nepovažují, pouze za největšího z proroků před Mohamedem. Korán zmiňuje také Marii, matku Ježíše a její panenské početí.

Ani islám není zcela jednotné náboženství. Krátce po Mohamedově smrti nastalo k rozdělení mezi muslimy a postupně během historie se odtrhávaly různé skupiny a tvořily sekty. Největší jsou dvě skupiny, početnější sunnité, kteří zachovávají poměrně strohou formu islámu s přísným monoteizmem a neortodoxní  ší´ité, kteří mimo jiné uctívají také mučedníky, k jejichž hrobům konají dlouhé poutě.

Být muslimem neznamená jenom věřit v pravdy o Bohu. Slovo islám, jež znamená „odevzdanost do vůle Boží“, je především životní praxí. Život zbožného muslima je vystavěn na pěti pilířích.

1.    Vyznání víry
2.    Povinnost modlitby
3.    Půst
4.    Poskytování almužny
5.    Putovat do Mekky alespoň jednou za život

Dalším posvátným místem je hrob proroka Mohameda v Medíně a chrámová hora v Jeruzalémě, kde stával židovský chrám (zničil ho římský vojevůdce Titus roku 70 po Kristu). Muslimové věří, že z tohoto místa vystoupil Mohamed při své noční cestě do nebe, jak se o tom v náznacích zmiňuje Korán.

Nejspornějším, a také nejcitlivějším místem je džihád. Někdy je řazen mezi povinnosti věřících muslimů. Tento pojem doslovně znamená „úsilí“ a bývá někdy vykládán ve smyslu „svaté války“. Muslimové skutečně svoji víru již za Mohameda šířili „ohněm a mečem“, díky čemuž se jim podařilo během krátké doby ovládnout velké území. Ovšem nebyli jediní. Bible samotná je dosti plná krveprolití.

V současné době chápou moderní muslimové džihád především jako duchovní boj, který má vést každý muslim ve svém srdci za prohloubení osobní zbožnosti a nenásilné misijní činnosti.
Islamistické teroristy, kteří zneužívají islám pro své násilné fanatické cíle, nelze v žádném případě ztotožňovat s pravověrným islámem.

Mohameda zaujal kdysi zejména příběh o Abrahámovi (Ibrahím), jeho smlouvě s Bohem a synu Izmaelovi (Ismá´íl), od něhož odvozovali svůj původ Arabové. Mohamed se v mládí setkal i s arabskými křesťany, od nich se dozvěděli o Ježíšovi. Znal tedy evangelium, ale ne úplně a ne v pravověrné podobě.

Abrahám a jeho žena Sára jsou pohřbeni v palestinském Hebronu, směřují sem každoročně statisíce židovských, muslimských i křesťanských poutníků. Hebron je největší palestinské město. Žije tu ovšem i několik tisíc židovských osadníků. Abrahám, který sem přišel z Mezopotámie, se rozhodl koupit tady pro svou rodinu pozemek na pohřbívání. Aby už nebyl cizí člověk, ale aby tu něco vlastnil. A tak si koupil jeskyni Machpela. Jenže hrobky patriarchů nejsou pouze místem modlitby, ale také tvrdého souboje židovských a muslimských radikálů. Židovské a muslimské modlitby k Abrahámovi dělí neprůstřelné sklo. Muslimové nesmí do židovské a opačně, jen křesťan se může podívat do obou polovin. Důvody opatření jsou však jasné - před 16 lety pronikl do mešity židovský terorista a samopalem postřílel tři desítky modlících se muslimů. Izrael nedávno zařadil hrobku v Hebronu na svůj seznam národního kulturního dědictví. To vyvolává u muslimů rozhořčení a neustálé spory. Židé tu nemají co dělat, tvrdí muslimové, hrobka ani není na území Izraele. Je to čistě muslimské posvátné místo.
A co na to jeden židovský návštěvník?

„Je bezvýchodné, když dvě velká náboženství takto bojují o stejnou věc. Před chvílí jsem koukal skrz to okno. V jednu chvíli jsem se setkal očima s mým vrstevníkem, muslimským klukem. Je zvláštní, že se tu můžeme potkat jen takhle. Na druhou stranu si však myslím, že to je naše místo. Ať sem klidně chodí i muslimové a křesťané. Ale tohle místo samozřejmě patří židovskému národu.“

Co se týče existence židovského státu na muslimském teritoriu, jde věřícím muslimům v podstatě o otázku, kdo je pravý Bůh. Je to Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův nebo Bůh Abrahamův, Izmaelův a Ezauův? Pokud bude sebemenší část území v "domě islámu" obsazena židovským státem, je jeho pouhá existence - přísně vztato - vyhlášením Alláhova bankrotu. Johannes Gerloff

Přemýšlím o lidech

Islám – nesnadné téma?

Mnozí si s islámem spojí sebevražedné útoky, atentáty, terorismus, fanatismus. Není se co divit.

Islám je po křesťanství druhé nejpočetnější a nejrychleji rostoucí náboženství na světě.

Přibývá houfně i mešit. Už ne jen v tradičních muslimských státech, ale i v evropských velkoměstech. V Londýně, kde se rádi usidlují cizinci vyznávající islám, španělské Córdobě, německém Mannheimu nebo v Římě. Tam stavbu mešity vyvolalo řadu negativních reakcí. U nás jsou mešity v Brně a Praze.

Islám učí, že svět je rozdělen na dvě mocenské oblasti. Jednou oblastí je ta, kde platí islámský právní řád, to je „dům pokoje“. Spadají sem všechny země, kde je islám státním náboženstvím. Druhou oblastí je „dům války“. Patří sem všechny (dosud) neislámské země.

Už zde je patrný zásadní rozdíl mezi islámským a křesťanským světem. Pro křesťana je Boží království v srdci člověka. V islámu rozhoduje právní řád panující v určité oblasti. Tak se mohou stát „domem islámu“ i státy s velkým počtem nemuslimského obyvatelstva.

Podle koránu jsou židé, křesťané i pohané lidé druhého řádu. Lidé druhého řádu mají „právo na existenci“ (prozatím). Není rozhodující, co si myslí, co cítí a čemu věří, rozhoduje právní řád, v nějž muslimové věří. Proto také bylo v dějinách možné, aby spolu muslimové, židé a křesťané po staletí žili – pod islámskou vládou.

Prostředkem, jak postupně islamizovat svět je znám jako „džihád“ (svatá válka). Nejspornější a nejcitlivější místo. Je řazen mezi povinnosti věřících muslimů. Muslimové skutečně svoji víru již za Mohameda šířili „ohněm a mečem“, díky čemuž se jim podařilo během krátké doby ovládnout velké území. Ovšem nebyli jediní. Bible samotná je dosti plná krveprolití.

Teroristické či sebevražedné útoky nejsou zdaleka jedinou formou boje. Síla není všechno, síla nestačí. „Džihád“ vyzývá nevěřící, aby se dobrovolně podřídili. Hojně muslimů žije v Německu. K  „džihádu“ patří i výzva islámského centra v Německu, aby se muslimové ženili s Němkami. Vše, co slouží k šíření islámu je „svatá válka“, i metody, které my nazýváme misií. 

Je vůbec nějaká vyhlídka na smír? Těžko říci. Mírový proces je v zásadním rozporu s ideologií islámu. 

V jedné anketě se vyslovilo více jek 70% dotázaných Palestinců pro pokračování sebevražedných atentátů na Izrael! Důvody se dají hledat všude, ale je jeden hlavní důvod. Náboženský.

Jedno východisko islám nabízí. Je-li nepřítel příliš silný a nelze ho přemoci, je možné dohodnout příměří. Ale…

Příklad lze nalézt v životě Mohameda. V roce 628 se chtěl jako poutník vrátit do svého rodného města Mekky. Město však ovládaly silné kmeny Kurejšitů, které se nemínily podrobit jeho nadvládě. Ten uzavřel tedy příměří. Kurejšité se necítili ohroženi a odzbrojili. No a v roce 630 vpochodoval Mohamed s 10 000 vojáky do Mekky, došlo k obrovskému krveprolití a porušení smlouvy. 

Muslimové na to mají pohotové vysvětlení a ospravedlnění. Vše posloužilo ke cti Alláhově.

I když je snaha o jistý dialog, stále existuje napětí. Vzájemná zaujatost a nevraživost je poměrně velká. Všechno jen zhoršují útoky zfanatizovaných muslimů na křesťanské a civilní budovy. Působí obrovské ztráty. Ty lidské se vyčíslit nedají. Zejména ty z 11. září. 

Moc nepomáhá ani fakt, že v současné době mají moderní muslimové džihád chápat především jako duchovní boj, který má vést každý muslim ve svém srdci za prohloubení osobní zbožnosti a nenásilné misijní činnosti. 

Člověk by rád věřil tomu, že se situace bude zlepšovat, ovšem skutečnosti tomu příliš nenasvědčují, zejména díky neustále rostoucímu terorismu a díky lidem, kteří si najdou cesty, aby mohli uskutečňovat svoje osobní nesmyslné plány, škodit a ničit. 

Moše Šaron řekl: „Ukončení konfliktu je nesmysl. Tento konflikt je válkou mezi Alláhem a jeho nepřáteli. I kdyby si muslimové pravý mír přáli, nesmějí žádnou mírovou dohodu uzavřít. Byla by to z islámského hlediska kapitulace Alláha, o němž muslimové nikdy nepřestanou věřit, že je všemohoucí.“
To člověk je původcem zla. Původcem zla tehdy, když si Bibli, Korán, v podstatě cokoliv vykládá po svém. Zavrhovat ty, co vyznávají jiná náboženství, není cesta, ale přesto by měl člověk být na pozoru před lidmi, kteří jen volí vhodná slova, jsou dobrými vůdci a manipulátory. "

Z náboženství člověk by člověk neměl mít strach, ale před fanatiky je třeba se mít na pozoru.