Jednoho dne sdělil Winstonu Churchillovi prezident Roosevelt, že se obrátil na veřejnost, aby navrhla, jak by měla být nazvána druhá světová válka.
Winston Churchill okamžitě odpověděl: „Válka, k níž nemuselo dojít.“
Winston Churchill také řekl: „Historie nezná válku, jíž bylo možné snadněji zabránit než té, která obrátila v trosky vše, co zbylo z předcházejících zápasů. Tragédie lidstva vrcholí tím, že po všem tom nasazení a obětování stamiliónů lidí a po všech těch vítězstvích spravedlivé věci jsme dosud nenalezli mír ani bezpečnost a místo toho se zmítáme ve spárech mnohem horších nebezpečí, než byla ta, jimž jsme unikli. Se vší vážností doufám, že přemýšlení o minulosti může přinést vodítko pro dny, které přijdou a umožní nové generaci napravit alespoň některé z omylů uplynulých let, a vládnout tak v souladu s potřebami lidstva a k jeho slávě.“
Chartwell, Westerham, Kent, březen 1948
MRAVNÍ NAUČENÍ
VE VÁLCE: ROZHODNOST
PO PORÁŽCE: VZDOR
PO VÍTĚZSTVÍ: VELKOMYSLNOST
V MÍRU: DOBRÁ VŮLE
Často slýchávám: „Co to vlastně čteš, jak se můžeš zajímat o válku, to bylo už dávno a vůbec, zaobírat se něčím tak ponurým, jako je válka…“ „A téma holocaustu, to je ještě horší, copak někoho baví, hrabat se v utrpení druhých?“
To jistě ne a tak to přeci vůbec není. Ale souhlasím se slovy Winstona Churchilla, že přemýšlení o minulosti nám může přinést vodítko pro dny, které přijdou. Ano člověk by se měl zamýšlet, to je přeci jeho přirozenost, nebo by aspoň měla.
Jsme lidé a chybovati je lidské. Říká se však, že chyba je chybou tehdy, pokud ji opakujeme, místo abychom se chyb vyvarovali, ať už jsou jakékoliv.
Studium války, jejich příčin a následků, mne zajímá z historického hlediska, především však z toho lidského, protože člověk jako tvor mne fascinuje odjakživa. Kdysi jsem řekla, že člověk je pro mne jako kniha, věčně rozečtená. A válka, to jsou především lidé a jejich touha po moci a hmotných statcích, ale také nenávist, zloba, neústupnost, rivalita, omezenost, hloupost …
Válka je také nesmírné utrpení a tak když čtu o válce a lidech, kteří jí zažili na vlastní kůži, jsem šťastná za každý den bez války a utrpení, bolesti, strádání, strachu, nemocí. Neumím si totiž vůbec představit, že bych neměla dát co jíst svým dětem, že by mi je někdo vytrhl z náruče. To jako by mi vyrvali srdce z těla.
Jsme v těžké době. Každá doba má svoje. Nemyslím, že by byla doba lehčí či těžší. Člověk se bude pořád pachtit, tak už mu to bylo předurčeno a pravděpodobně to těžko někdo změní.
Zvýšená sazba DPH, zdražování kdečeho, platba vzdělání našich dětí, bydlení a další ….. to vše člověka zmáhá, ale co by nám tak lidé před 70. lety řekli?
Když čtu o válce, ponořím se do historie, ale ponořím se také do lidských myšlenek a pocitů a pak se pomalu vracím zpátky. V tom přibíhá náš syn, že má hlad a naše dcera by chtěla přečíst pohádku. Manžel se vrací z práce a já? Mám radost a nelituji ničeho.
