Hitler řekl: „Máme k dispozici hodiny, pouze hodiny k tomu, abychom dobyli vítězství. Každý, kdo se dovede dívat, analyzovat, dělat závěry, je povinen odpovědět mi na jednu otázku. Je blízké vítězství možné? Přičemž nežádám, aby odpověď byla ve své kategoričnosti slepá. Nestojím o slepou víru. Ještě nikdy svět nepoznal tak paradoxně protikladný spolek, jako je koalice spojenců. Cíle Ruska, Anglie a Ameriky jsou diametrálně protikladné. Zatímco oni se ve svém postupu řídí různorodostí svých ideologických cílů, my se řídíme jedinou snahou, již je podřízen celý náš život. Zatímco rozpory mezi nimi rostou a porostou, naše jednota nabyla právě nyní, tak jako nikdy dřív, jednolitost, o kterou jsem usiloval po dlouhá léta této těžké a veliké kampaně. Napomáhat rozkladu koalice našich nepřátel diplomatickými či jinými cestami, je utopie, pokud ne přímo výraz paniky a ztráty perspektivy. Konec této koalice, která se rozpadne za dunění našich děl, urychlíme jedině vojenskými údery, jedině demonstrováním našeho nezlomného ducha a nevyčerpatelnosti naší síly. Obracím svůj zrak na Němce. Jedině náš národ může dosáhnout a je povinen dosáhnout vítězství. Nyní se celá naše země stala vojenským táborem. Mám na mysli Německo, Rakousko, Norsko, část Maďarska a Itálie. Značnou část protektorátu Čechy a Morava, Dánsko a Holandsko. To je srdce evropské civilizace. Máme v rukou materiál vítězství. Na nás, vojácích, teď záleží, do jaké míry využijeme tohoto materiálu ve jménu našeho vítězství. Věřte mi, po zdrcujících úderech našich armád, se koalice spojenců rozpadne!“
To říká Hitler v době, kdy německá vojska naprosto ovládají hlavní město Maďarska, do zajetí padá přes třicet tisíc nepřátelských vojáků a důstojníků. Vojáky osvoboditele vítají obyvatelé Sofie, Varšavy, Bukurešti, Bělehradu, Vídně a Budapešti. Sovětské tanky prorážejí obranné linie Německa a pronikají na jeho území. Postupují k Odře, poslední vodní hranici na cestě k hlavnímu městu Hitlerova Německa.
Je téměř jisté, že Němci prohráli válku, ale ještě to bude stát hodně úsilí a lidských životů, zcela zbytečných! Na obou stranách. Za Hitlera jdou bojovat v posledních dnech války speciálně vycvičené oddíly. Chlapci, kteří ještě ani nestačili dospět a těžko mohli chápat pravý význam války a vůbec toho, co se okolo nich děje. Nemohli tušit, jak podlý je ten jejich strýček Hitler, stejně jako celá jeho povedená banda, která, mezitím, co tihle chlapci šli na jistou smrt, snažila se zametat stopy a hledala únikové cesty. Vytratit se jako padouši a někde se schovat. V klidu přečkat nejhorší leta a škodit dál, možná zase jinak, ale podstata zůstává. Povýšenost, zahleděnost do sebe sama, neomalená hrabivost pod rouškou omluvy, že mi to přeci patří. Zločinecká banda takových lidí nikdy nebude myslet jinak, nikdy nebude mít nikoho jiného ráda, než sama sebe. Lháři! Obohatit se na cizí úkor, škodit a dál rozsévat nenávist.
Člověku mrazí, když slyší projevy, nenávistná slova rádoby strůjci nového pořádku, třetí říše. Člověka mrazí z toho, jak smýšleli, co hodlali udělat s celým zbytkem světa, se všemi, kteří se jim nehodili do krámu. Měli však sami mezi sebou tolik rivality, udavačů, rozporů a demagogie, i neskonalé povýšenosti, že začali ztrácet soudnost a normální úsudek. To se jim stalo osudným.
Díky bohu, že se jim nepovedlo, co zamýšleli.
