Nenávistná protičeskoslovenská propaganda byla velkou měrou zanášena do Československa z Vídně, Berlína či Bavorska od samého počátku, a s agitací na těchto myšlenkových základech bylo jistě obtížné pro obyčejné Němce hledat v novém Československu pozitivní vztah k této demokratické republice. V jak velké míře byli národovečtí agitátoři z dvacátých let spoluzodpovědní za dodnes trvající potíže v česko-německých vztazích, zatím však nikdo nezkoumal.
České země byly s oblibou prezentovány jako „klín v německém prostoru“ a nikoliv jako rovnoprávný sousední stát.
Mnichovská dohoda se jevila jako poslední pokus o záchranu a poválečný odsun Němců byl katastrofou. Němci mají tím lepší vztah k Čechům, čím menšího historického vzdělání se jim dostalo. Němci stále ještě pohlížejí na české dějiny pouze jako na součást dějin německých. Češi nejsou rovnoprávnými partnery a nositelé státoprávních tradic České koruny, nýbrž jen jako etnicky vymezená skupina obyvatelstva v dějinách Svaté říše římské a habsburské monarchie, která si uzurpovala po první světové válce právo na sebeurčení na úkor svých německých sousedů, aby je po druhé světové válce dokonce vyhnala z jejich domovů.
Čechy jako každý jiný evropský národ jsou schopni vnímat pouze ti Němci, kteří nečtou poučnou historickou literaturu, nýbrž raději do Čech jen cestují, znají Prahu a netuší, že se v Karlových Varech kdysi mluvilo německy.
Ernst Frank, bratr K. H. Franka dodnes obhajuje svého bratra, který bytostně Čechy nenáviděl.
